VYZVÁNÍ.

František Taufer

VYZVÁNÍ.
Na cestu svítí nám plamen, jímž hoří duše má a Tvá. Přes trní, močál, kámen půjdeme sami dva. Z bolesti, již dá nám den a noc, budem se radovat. V nejvyšíchnejvyšších pohořích její moc nad námi bude kralovat. V nejvyšších pohořích je nejvíc bolu. Proto i nejvíc štěstí je. Stoupejme výš a nepohleďme dolů – závrať tak snadno srazí, ubije. Kolem nás divokých větrů hvizd. Budeme slabí a couvneme zpět? Dovedem opustit pohodlí teplých míst pro omamný a hořký květ? Květ kvete již. Tož, chceš-li, půjdeme, ať by si vítr jak chtěl silno vál,vál. Květ utrhnem. Jej snadno najdeme. Květ utrhnem a půjdem výš a dál. 13