TAJEMSTVÍ NOCI.

František Taufer

TAJEMSTVÍ NOCI.
Se zemí, věčná, bloudím prostorem, s dnem o ni bratrsky se dělím. Jsem kladem a víc záporem, šepotám vánkem, bouřím vichorem, zrádkyní slabým jsem a pomocnicí smělým. Osudu mocí jsem spoutána a jeho rukou vedena po cestách země bez zastavení. Nenesu květů, jen k činům posilu. Činy, hle: moje květena! Od východu se neblížím jak bratr den. Jsem smetena s oblak a vystupuji ze země, když soumrakem jsem dala znamení. Života počátek a smrt vždy sebou nesu, léčím a zraňuji a konejším a rány rozdírám. V mé tmě je mnoho úzkosti a nejistoty, šílenství a děsu, v ní sesílený hukot strojů továrních se pojí s tichou mluvou lesů a lidé chystají se k pomstám, loupežím a k meditacím, k sladkým lásky hrám. Neklidem touhy, snů nepokojem lidskou plním duši, 41 klamnými světly svádím chodce s započatých cest. Vedu je k propasti, když nejpevněji jdou. Kde lásku najít tuší, připravím nenávist. (Hle: obě v stejném rythmu srdcem zpívají a buší.) Zločiny dozrát nutím v úzkých čtvrtích přelidněných měst. Víc zla než dobra nesu... Nemocnými jsem prokleta, že spánku nápoje jim málo ku posile dávám. K milencům, procitlým na loži lásky, má píseň staletá o konci všeho zlým výsměchem zalétá, praporem černým nad jejich štěstím mávám. Chvěji se, tichá, času nekonečný a neslyšitelný zpěv, procházím tvorstva sněním a bouřného života chvěním, pronikám lásku a nenávist, přátelství, touhu a hněv. Za věků několik proniknu celou zemí a vloudím se do jejích porů a cev, a trosky její zahalím tmou, věčným usmířením... 42