MLADÝ HROBNÍK ZPÍVÁ.

František Taufer

MLADÝ HROBNÍK ZPÍVÁ.
Slunce spí v dálkách. A noc je tak tichá, jak srdce Tvé, než láskou k životu se probudilo. Smrt do cesty mi mrazem s polí dýchá. Oh, žije někde ještě, co by nesklamalo, nezradilo? Dny byly tolik jasné a sklamaly přece, a květy, které věčně chtěly kvést, jsou dávno pryč. Sny nejkrásnější utopeny v času divé řece. Pro mrtvé touhy hrob mám rýt. Věř, je mi těžký rýč. Co umřelo, to musím pochovati. Všechno, i mrtvé illuse. Bojím se hrobů dnes. Však nebudu se báti, až zvyknu hrobníkově úloze. Až zvyknu pochovávat s klidem a házet více mrtvol na ráz do šachty, a nové doly kopat mrtvým touhám, snům, dnům, lidem. Jen jeden kopat nemohu: hrob, ve kterém máš odpočívat TyTy. Pro dnešní mrtvé včerejší jsou opuštěny rovy, a také tyto zítra musíme zas opustit. Toť právo nových mrtvých... Však přes ně, přes hřbitovy, dál v život zbývá jenom na konec nám jít! 16 Život má více práva nežli oni, je krásný přec, ač nutí často duši zabolet. Je krásný, dýchá, žhne a pálí, řeže, konejší a líbá, chvěje se a voní – Tvůj úsměv, šepot trav a vůně lesů, vítr mraků plný, hučící vodopád a slunce let. 17