ŠÍLENÍ.

František Taufer

ŠÍLENÍ.
Byla noc jako teď. Tmy husté plno v ní. Spíš jsem je před sebou vytušil, nežli je uviděl. Čekali, že prý se za chvíli rozední. A kde je východ, to žádný z nich nevěděl. Stáli tam pod skalou tiši a nehnuti. Meče své schovali, pochodně shasili. Na jitro čekali, ke skále přimknuti. O slunce bohy své pokorně prosili. Smát jsem se nemohl. Musil jsem litovat. Všichni jsou studení. Nelze jim pomoci, dokud jim srdce a duše všem nebudou sluncem hrát. Myslel jsem na ně a šel jsem dál do noci. Byl jsem už daleko, už jsem je netušil, neviděl. Čekali, šílení, že prý se nad nimi zázrakem rozední. Řekl jsem vichoru, aby jim pověděl: Stvořte si slunce! Prozatím z pochodní. 37