PTAČÍ SNY.

František Taufer

PTAČÍ SNY.
Zdálo se nám ve včerejší noci o moři... Letěli jsme přes vln živé, nepřehledné pohoří. Výška nebe slibovala. Hloubka moře sváděla, zrcadlením hvězd nás k sobě lákala a zmámila nás, zmámila. Hvězdy dole, hvězdy nahoře... Kam zamířit?... Noc pomatení naše viděla. Propast nahoře a dole... Závrať spíjela a opojení roztoužilo nás a touha pálila. Mlčeli jsme... Mezi hvězdami kdo písni naší odpoví? Letěli jsme... V daleku jsme uviděli roztroušené ostrovy. Ostrovy se smály na nás, kynuly nám, blížily se, mizely – V hustém vzduchu křídla vázla, umdlévala, těla svadlá padala. Hvězdy mořské měly kořist. Vlny jim ji sbíraly a prudce si s ní házely. Jenom křídla nejsilnější neumdlela. Očí nejbystřejší nezavřely se. A srdce nejroztouženější dále hledala... Letěli jsme... Jako ironie houfy mrtvých stejně rychle dole v moři plynuly... Křídlům nejsilnějším, očím nejbystřejším, srdcím nejvíc roztouženým ostrovy již kynuly. Města s královskými zahradami vítala nás s jásotem. 39 Tu jsme zazpívali. Chválili jsme moře, nebesa a zemi srdcí vřelým klokotem... Ale probudil nás chladný větru dech. Naše království je jenom v snech. Sny odejdou, sny přijdou zas. Je nikdo nevolá a nečeká. Dnes jsme ve snu provázeli člověka. Šel, nohy v prachu, hlavu ve mracích a ruce na hvězdách. Měsíc se lesknul, hvězdy třpytily se, lidské srdce hořelo. Jediná vráska duše jeho, tvář jeho jediný trpký tah. Něco sklamalo ho, mnoho odešlo mu, všechno umřelo. Sklamaly dny a odešlo jaro, žena mu umřela. Vítězná brána k životu, láska, se před ním zavřela. Temnému hovoru kroužících světů naslouchal napjatě, hlavu mezi planetami, ruce v mlhovinách příštích konstellací, roztoužený šel, opojení mrtvých polibků jej neslo, nedohledných dálek srážely jej závratě. V hořících písních hvězd snad rozeznával ženy hlas, když písně naše neslyšel. Ruce jeho po vášnivém obejmutí toužily. Kolem něho oběžnice necitelně kroužily. Naše písně byly by ho jak milenka hladily, byly by ho opojily jak milenčin hlas – Které moci tajuplné zradily ho a nám sen náš zkalily? K němu byly světy hluché, on neslyšel nás... 40
Básně v knize Květy:
  1. PROLOG.
  2. MARII!
  3. BOLESTI, NEZVANÍ HOSTÉ.
  4. SLYŠÍŠ!
  5. VÝČITKY.
  6. VYZVÁNÍ.
  7. PÍSEŇ,
  8. MLADÝ HROBNÍK ZPÍVÁ.
  9. ZIMNÍ ODPOLEDNE.
  10. DUALISMUS.
  11. NI JEDNÉ SLZY.
  12. SUCHÝ ROK.
  13. V TEMNÝCH MRAČNECH HVĚZDA.
  14. NEBOJÍM SE TĚ, SMUTKU – –
  15. NÁDRAŽNÍ SVĚTLA.
  16. PÍSEŇ K NĚKTERÝM MOCNOSTEM ŽIVOTA.
  17. U NEMOCNÉ MILENKY.
  18. PŘES NENÁVISTI.
  19. Ó, PŘIJDI.
  20. ŠÍLENÍ.
  21. NOČNÍ CESTA.
  22. PTAČÍ SNY.
  23. TAJEMSTVÍ NOCI.
  24. ÚNAVA ÚNOROVÝCH DNŮ.
  25. NESMĚLÉ JARO.
  26. DNES ANI MĚSÍC NEVYŠEL.
  27. ZAJATCI SNŮ.
  28. VELIKÝ PÁTEK.
  29. Z DALEKÝCH KRAJIN.
  30. KVĚTEN.
  31. BOUŘE.
  32. SYMBIOSA.
  33. VĚČNÁ TOUHA.
  34. JAK OBLAK.
  35. ODCHOD.
  36. ŠÍLENÁ HUDBA.
  37. NÁLADA.
  38. DEN LHOSTEJNÝ.
  39. MODLITBA V ČERVENCI.
  40. ČLOVĚK, MILENEC ZEMĚ.
  41. ZA TŘEMI ULICEMI.
  42. PÍSEŇ ŽENINA.
  43. TOŽ PŘECE.
  44. SVATVEČER.
  45. MILUJI PŘÍLIŠ.