BOUŘE.

BOUŘE.
Vítr, posel živlů, zahrál na větve své bouřné arie tak silně, že až v kořenech se stromy zachvěly. Zachvěla se i země v sladké předtuše příchodu rozbouřených vln. A mračna černá s lesy o závod se rozezpívala šelestem dešťových krůpějí a vražednými ranami hromu, jimž světy v dálkách ozvěnami odpovídaly: o zrození a smrti, věčném přechodu, který je jediný život, přelévající hmotu z formy do formy tajemným spojením a roztříštěním sil dle zákona, jejž neprozkoumal lidský intellekt. Laškovné vlny nových potoků neznavily se marnou hrou: nánosy mrtvých dnů, stopy nohou, z nichž tekla krev, prach s pískem, v kterém zkameněly slzy, zvířecí kostry a hnijící těla odplavily.... Planeta, uvolněna, vydechla s trylkem ptáků jásavým 52 písně svých vůní. Omladlá ležela a slunci, jež protrhlo mraky, odevzdaná. Zapadající, políbilo ji svými paprsky v obdivu nad leskem její nádhery, a měsíc nedočkavý srpem rostoucím se zasmál na ni, znovazrozenou. Očima k měsíci obrácen, srdcem k slunci, ptal jsem se všeho, co může odpovídat: Proč nánosy mrtvých jar z duše člověka odplavit může jen bouře, v níž bleskem bije bolest vždy trefující a deštěm teče krev srdce. A věci, jež znají tolik hovořit o kráse smrti a tragice života, mluvily ke mně nejasně – – – Ale když ostřejší paprsek měsíční můj zrak mi odvedl houstnoucí tmou ke stromu bleskem roztříštěnému, z nějž jarní míza tekla kaskadami, ihned jsem porozuměl. Strom pravil: Pyšný, jsme jednoho rodu! – 53