Vítr, posel živlů, zahrál na větve své bouřné arie
tak silně, že až v kořenech se stromy zachvěly.
Zachvěla se i země v sladké předtuše
příchodu rozbouřených vln.
A mračna černá s lesy o závod se rozezpívala
šelestem dešťových krůpějí a vražednými ranami hromu,
jimž světy v dálkách ozvěnami odpovídaly:
o zrození a smrti, věčném přechodu,
který je jediný život,
přelévající hmotu z formy do formy
tajemným spojením a roztříštěním sil
dle zákona, jejž neprozkoumal lidský intellekt.
Laškovné vlny nových potoků
neznavily se marnou hrou:
nánosy mrtvých dnů,
stopy nohou, z nichž tekla krev,
prach s pískem, v kterém zkameněly slzy,
zvířecí kostry a hnijící těla
odplavily....
Planeta, uvolněna,
vydechla s trylkem ptáků jásavým
písně svých vůní.
Omladlá ležela
a slunci, jež protrhlo mraky,
odevzdaná.
Zapadající, políbilo ji svými paprsky
v obdivu nad leskem její nádhery,
a měsíc nedočkavý srpem rostoucím
se zasmál na ni,
znovazrozenou.
Očima k měsíci obrácen, srdcem k slunci,
ptal jsem se všeho, co může odpovídat:
Proč nánosy mrtvých jar z duše člověka
odplavit může jen bouře,
v níž bleskem bije bolest vždy trefující
a deštěm teče krev srdce.
A věci, jež znají tolik hovořit
o kráse smrti a tragice života,
mluvily ke mně nejasně – – –
Ale když ostřejší paprsek měsíční
můj zrak mi odvedl houstnoucí tmou
ke stromu bleskem roztříštěnému,
z nějž jarní míza tekla kaskadami,
ihned jsem porozuměl.
Strom pravil:
Pyšný, jsme jednoho rodu! –