Se zemí, věčná, bloudím prostorem,
s dnem o ni bratrsky se dělím.
Jsem kladem a víc záporem,
šepotám vánkem, bouřím vichorem,
zrádkyní slabým jsem a pomocnicí smělým.
Osudu mocí jsem spoutána a jeho rukou vedena
po cestách země bez zastavení.
Nenesu květů, jen k činům posilu. Činy, hle: moje květena!
Od východu se neblížím jak bratr den. Jsem smetena
s oblak a vystupuji ze země, když soumrakem jsem dala znamení.
Života počátek a smrt vždy sebou nesu,
léčím a zraňuji a konejším a rány rozdírám.
V mé tmě je mnoho úzkosti a nejistoty, šílenství a děsu,
v ní sesílený hukot strojů továrních se pojí s tichou mluvou lesů
a lidé chystají se k pomstám, loupežím a k meditacím, k sladkým lásky hrám.
Neklidem touhy, snů nepokojem lidskou plním duši,
klamnými světly svádím chodce s započatých cest.
Vedu je k propasti, když nejpevněji jdou. Kde lásku najít tuší,
připravím nenávist. (Hle: obě v stejném rythmu srdcem zpívají a buší.)
Zločiny dozrát nutím v úzkých čtvrtích přelidněných měst.
Víc zla než dobra nesu... Nemocnými jsem prokleta,
že spánku nápoje jim málo ku posile dávám.
K milencům, procitlým na loži lásky, má píseň staletá
o konci všeho zlým výsměchem zalétá,
praporem černým nad jejich štěstím mávám.
Chvěji se, tichá, času nekonečný a neslyšitelný zpěv,
procházím tvorstva sněním a bouřného života chvěním,
pronikám lásku a nenávist, přátelství, touhu a hněv.
Za věků několik proniknu celou zemí a vloudím se do jejích porů a cev,
a trosky její zahalím tmou, věčným usmířením...