Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním
nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru:
a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zraním
ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.
O klasy pracující dnem! O bratří nesčíslní
ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě,
a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní
chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,
o vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši
řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás
květ horečný snil v samotách a v zracích oheň výší,
tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.
Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím,
let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté,
a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím
zrn sladkost sílící a proměněnou podáte.
A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi,
lích vašich jiskření se do blankytů navrací,
klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi
a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací,
a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna
se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná
se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna,
pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná!
O Dechu obtížený životem, jenž z líchy do lích
pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí,
k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích,
před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati.
Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’,
od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává,
a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách
při každém dechu života tě duše potkává
a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni,
žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně,
a jako v půdě zázračné, v tvé síly žhoucím ohni,
jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně.