VYZVÁNÍ.
Na cestu svítí nám plamen,
jímž hoří duše má a Tvá.
Přes trní, močál, kámen
půjdeme sami dva.
Z bolesti, již dá nám den a noc,
budem se radovat.
V nejvyšíchnejvyšších pohořích její moc
nad námi bude kralovat.
V nejvyšších pohořích je nejvíc bolu.
Proto i nejvíc štěstí je.
Stoupejme výš a nepohleďme dolů –
závrať tak snadno srazí, ubije.
Kolem nás divokých větrů hvizd.
Budeme slabí a couvneme zpět?
Dovedem opustit pohodlí teplých míst
pro omamný a hořký květ?
Květ kvete již. Tož, chceš-li, půjdeme,
ať by si vítr jak chtěl silno vál,vál.
Květ utrhnem. Jej snadno najdeme.
Květ utrhnem a půjdem výš a dál.
13