SYMBIOSA.
Jsem jako lišejník vyrostlý v pusté skalní krajině,
přirostlý pevně celým tělem k rodné půdě své.
Daleko široko vymřelo všechno. Já zde jedině
bez přátel žiji. Vítr jen mne na koncerty zve.
Hluboké jízvy památky bouří nedávných, jsou v tělo moje vryty.
V nich hostím, živím, napájím tři houby parasity.
(Nepřišly najednou: Jedna po druhé se z černých lesů zvedly
a zákeřně mne v spánku nočním přepadly,
boj o mé tělo dlouhý, nerozhodný svedly,
v němž kvetoucí mé tváře zsínaly a uvadly.)
A nyní všechny z mojí krve pijí
a v míru ozbrojeném na mém těle žijížijí.
Ta první s kloboučkem rudým, přišla lichotně
a úsilně se vpila do všech mojich cev.
K ní modlil jsem se, žárem jejím zmámen, bigotně
a pro ni prolil jsem svou mladou, čerstvou krev.
O svěžest mou a sílu, Vášeň zlá, mne oloupila,
do krve zředěné mi jedu vlila.
A za ní přišla bolest a jed mi ze žil vystřebala
a půli těla pravou Vášni vyrvala a sobě přisvojila,
na líce svadlé těžké brázdy vyleptala
a Dobrotivá, z nálad chorobných mne vyhojila.
Jest celá černá, má přísný, zachmuřený vzhled,
mrazivě studená jest, chladí jako led.
54
Poslední, Láska, podobná lilii bílé, v srdci usedla.
Přinesla s sebou vůni lesů, vzdechy žalářů, šepoty zahrad stmělých,
písně rtů dívčích a steny z bojišť. K rtům mým pozvedla
kalichovitý klobouček, přetékající vínem odvážných a smělých.
A nyní všechny tři z mé krve pijí
a v míru ozbrojeném na mém těle žijí.
55