SVATVEČER.
Dech noci žhne a mámí
a duši tíží lesů černo.
Slyšíš mne, slunce, za horami!
Budeš mi věrno?
V mou duši dotěrně se vkrádá
myšlenka, že vše přes noc svadne,
co za dne hýčkala a měla ráda,
že do propasti padne.
To ve dne nenajde se, co se v noci ztratí.
Zdupané záhony už nerozkvetou lilijemi.
Rád bych se zeptal, až se slunce vrátí,
zda mají vždycky přijít svátky za vigilijemi.
Po tichém, slibujícím svatvečeru
přišla mi často kalná, zamračená jitra.
Co přijde, musím brát a beru.
Však přece: chci mít svátek zítra!
A přijde-li den černý zase,
možno se trochu rozteskniti.
Koho se zeptám s touhou ve svém hlase,
kam mám jíti?
Ať marnosti se všechny cesty blíží,
chci po jedné se dáti.
67
Líto mi snu, jenž spícím oči klíží?
Kdo vykročil, ten málo lituje, ten už se nenavrátí.
Vstříc zítřku svému musím jíti,
když dlouho neblíží se od východu.
I spící, za sebou jež zanechal jsem sníti,
k marnosti se mnou jdou a k neznámému bodu.
A milliony bytostí jdou s námi
v neznámo, v marnost, v nic a v černo.
A slunce naše za horami.
Bude nám věrno?
68