NEDĚLNÍ VERŠE.
Co již tolik opěváno,
v nitru svém jsem cítil zas:
Den mi zvolna nudou zmírá,
květ, ve slunci vadnoucí.
Mnohým stejně nudně hyne
v duchaplných hovorech.
Já však sám jsem na skalisku,
uštván písní komáří.
Nuda letních odpolední,
nuda dlouhých procházek
ve sváteční vůni lesa
usedla mi na duši.
Snažily se uspáti mne
těžké vzdechy akátů.
Ale oko unavené
marně k spánku přivírám.
Dětský křik, jenž vzdechemvzduchem vlní,
dnes mne teskně nejímá.
Sedím zde, sám děcko hravé,
ve stlumeném vzlykotu.
21
Co je mrtvo, ať spí v hrobě.
Není dobře vzpomínat.
Co chorého v mojí duši,
ať jen rychle umírá!
Hvězd se neptám, zda mi zítra
nová cesta radost dá...
Vím, že ku práci se rodí
šest dnů kdesi za lesy.
22