PRAMEN.
I.
Skal vězeň, dlouho střežený, teď volně plyne,
hrá v slunce západu jak hranol skleněný,
a v světle luny půvaby má jiné,
jež rukou víly jsou, jak zdá se, střeženy.
Kdo chce se jimi potěšit a spíti,
ten musí tichý být jak světlé noci krok,
by nezaplašil zjevení, jež na hladině svítí
a proměňuje páry v opojivý mok.
A kdo chce jejich skryté taje znáti,
jít nesmí s duší uvadlou a nedojat.
Ten, kdo se umí s hudbou rosy radovati,
pochopí neukojitelnou lačnost srních stád.
Jest lásky zaslíbením stromů zrcadlení,
polibek přerušovaný jen chvílí bouřlivou,
jíž šťastný šepot vln se v dravý výkřik mění
a kolébání sítin v píseň tesklivou.
A zasnoubení věčné zjevuje se zrakům,
když kapka vniká do země, by kel se probudil.
Svou nejčistější vůni dává voda ptákům
a svoji sílu všem, kdož dálný mají cíl.
23
II.
Most průhledný, jak ze skla hříčka dětí,
nad tebou klene se a tlumí píseň tvou,
že ke korunám stromů lehce nezaletí
a člověk slyší ji jen s hlavou schýlenou.
Led lstivě pousmívá se, jak zrádné
by oči lákaly i smrt v nich políbit’.
Tvé hloubky slibují mi úkoj v síni chladné,
kde vítr nehne se a štěstím sluje klid.
Plující rybka chvílemi se blýskne
jak perla letního dne v hloubi ztracená.
Když čelo horké ku ledu se tiskne,
pod ledem zjeví se čís’ hlava zakrvácená.
Na pověst dávnou vzpomínka se zvedne,
na důvěřivost dětskou, na vždy zklamanou,
na zmírající poupě v čisté vodě ledné,
jež do jara se chvěla krve příhanou.
Nad proudem tvým jak křehká hříčka dětí
se klene zrcadlo, v němž zřím své oči plát.
Nachýlen k srdci tvému, slyším vyzváněti
zvon pohřební a vlny žalovat.
24
III.
A vězeň hradu ledného, jak v hrobě pochovaný
v den vzkříšení se budí, láme ledu hráz,
a jeho paže mladistvé si otevřely brány,
a krajem zaúpěl a výskl mnohý hlas.
Neb zase proud nám navracel se živý,
v kraji se rozléval a v dál se širou bral,
a hukot vodopádů jako výkřik mstivý
nám ohlásil, že zemi celou vzal.
My však jsme čekaličekali, až jásot zanik’ v dáli
a ticho rozložilo se jak retův usmání
na břehu pramene, jejž nic nám nezakalí,
neb pouze stromů dav se nad ním naklání.
Trs květů modrých jako dětské oko
do půli stopen, uložil se spát.
Proud vody čisté rozložen byl přeširoko
a hvězdy podzemní v něm zdály se nám plát.
A v tichu tom a v zrcadlení vody
jsme zřeli duši svou, květ bílý leknínu,
plát v jara žehnání a za všech živlů shody
na ňadrech noci hluboké a vodstev ve klínu.
25
IV.
Jde mezi břehy voda neklidná a živá,
laškuje, zmítá se a líbá kameny.
Za noci červnové se milost na ni slívá,
a člověk, jenž v ni vešel, vstane blahoslavený.
26