TROSKY
BÁSNĚ
MCMX
[3]
ROMANCE.
Má paní stojí na nádvoří ticha,
nad ruinami zlomena.
Z údolí vůně vzpomínkou k ní dýchá
a volá mrtvá doména:
Třesk zbraní, sladce zašeptaná slova,
let sokolův a ořů cval,
zpěv labutě, jež na jezeře plová,
vzdech listí, které vítr svál.
A starý život, pohádka a snění
se vrací v trosky kamenné,
jak přelud v jitřním rozednění
vstříc hledí pravdě plamenné.
Má paní stojí pod vysokou věží
ve bílý kámen zakleta.
A z němých úst, jež v černé hrobce leží
k ní píseň lásky zalétá.
Zas mluví vše, co přemoženo kleslo,
je živo, přes co přešel věk.
A ten, kdo ztratil časovosti heslo,
v hovoru smrti našel lék.
5
NA HROBECH SEDÁ.
K životu nevzbudíšnevzbudíš, co v srdci vyvřelo již
a neroznítíš odumřelý vznět.
Sám, živý, nade hrobem stojíš
a víš, že nejlíp’ na hrob zapomnět’,
že v zapomnění s novým dnem se spojíš.
Nad marným slza novou marností je,
jen v úsměvu je záblesk věčnosti.
Slyš! Slyš jen! Slyš, jak divě srdce bije,
když žehnají je jitřní milosti
a čas se s vůněmi a s rosou těchy lije.
Rozvitá růže kalich rtům tvým podá.
Jí nevěř, smrtelné, a zrak svůj obrať již,
kde krásy jediné tě vábí měnná shoda,
jíž neznáma je únava a tíž
a jejíž paprsek jen slabé k oslepení bodá.
Na hrobech sedá a přec živá věky
z fantomů všech se zvedá, skvělý tvar,
a nad ženiny žárnějšími vděky
ti vdechne v duši nemíjivý žár,
z nějž nevyhojí kouzelničí léky.
6
Z všech srdcí mrtvých pláče nebo plesá,
jak sladký div v noc dlouhou zazáří,
v svém tanci vzletí z pekel nad nebesa,
pád mezi světy šílený ji nezmaří,
vždy v něčí otevřené, živé srdce klesá.
Jí v krystal věčně zářný vodní pěna
a kosmu tajemná tvář v jas se promění.
Ze zaslíbených krás je silným zaslíbena,
a, navždy zakletu, ji hledej v umění.
Dej mrtvé jí! Dej živé vše! Jak malá pro ni cena!
7
ZE TROSEK ZAŠLÝCH.
Spěch času věčný nutí srdce prudce tlouci
a toho, kdo mu naslouchá, dech zatajiti.
Kam oko pohledne, tam vábný pokyn vroucí
záludně zve: za nedostihlým blahem jíti.
Duch nedůvěřivý se vnoří
v propastnou hloubku moří,
přec uzří hvězdy ve vodě se chvíti.
A vzpůrce v okruhu svém ruce marně vzpíná,
by zlomil kouzlo, jež ho vede žitím.
Za zhaslou bludičku mu pokyne vstříc jiná
a zrádná touha cestu posype mu kvítím.
V zajetí světy plují.
Jak ve zakleté sluji
se všechno potácí, co zve se bytím.
Z tohoto tajemna se neodchází smrtí.
Tou branou jdi a najdeš nové vzruchy!
Dech času něhou osvěží a prudkým vanem zdrtí
a, nápoj božský, tvoří nesmrtelné duchy.
Když ve znavené hrudi
hlas jitra k žití budí,
tu zvedni se a nebuď pro vždy hluchý!
8
Slyš, pracující živly zpívají a všechny hlasy
se pojí v mocném chorovodu kormutlivém,
jenž neustane zníti nekonečné časy
a ozvěnou se chví i ve všem pomíjivém.
Ze trosek zašlých roků
se zvedá v mocném toku,
nad ruinami vzkvétá úsměvem a divem!
9
MYŠLENKA NA KREV.
A neúprosně na mysli mi tane
zbořený hrad, jak ve snu upomínka na dny,
jež zapadly a jichž jas nepovstane
z propasti času, z níž dech smrti chladný,
ni věčná tesknota vát neustane.
I myslím na věk zmizelý a skvělý,
kdy celý kraj jak krunýř ocelový
svíraly ruce, které sílu měly,
na věk, kdy posvátnými slovy
byl spoután v okovy i buřič smělý.
Na ticho hájů pod hradními valy
si duše vzpomínávzpomíná, jak včera odešla by
z alejí mechových, kam vůně zvaly.
A stesk po tom, co není, zprvu slabý,
se mocně nitrem zachvívá a valí.
Jest mdlou mi řeč, jíž nové město láká,
minulost vítězněji promluvila:
tož písní ve snu uzřeného ptáka
až v srdce proniká, by krve pila
s ukrutnou žíznivostí vlkodlaka.
10
A jako v kontrast smiřovací době
se zvedá z trosek síla nezkrocená,
jež ve ctnosti i hříchu byla věrna sobě
a dozrála, ať jaká byla cena,
již přinést měla osudu a zlobě.
V dnech, kdy se všechno stejně váží
a ke všem stavbám lehký vozí kámen,
kdy síly k odboji už není v paži
a v dým se proměňuje žití plamen,
myšlenka na krev mrtvých kterak blaží!
11
ABYS NEVIDĚLA.
Své oči zavři. Přec mne uzříš pláti,
pochodeň živou, jež k tvé slávě hoří.
Neteskni po dni, jenž se nenavrátí,
přijmi noc ticha, která se ti dvoří.
Mé rty jak lodě plachtoví se chvějí
a pocel jediný se mění v příval,
jímž dám ti krev a zanícení její,
by z noci vstal nám den a zpíval.
A budu němý, neboť moje slova
ve výhni rtů se v popel trpký spálí.
Sám přijmu hořkost tu a rty mé znova
tvých budou ždát, by cele se mi vzdaly.
Jak slyšela bys šepot palem, kvítí,
tak skolébáš se v něhu zapomnění.
V míjivé náruči mé budeš sníti
o plodu, jenž tě v nesmrtelnou změní.
Své oči zavři, abys neviděla
bolesti, která nesmrtelné tvoří.
Vteřiny mrou. A krása tvého těla
věčnými nadějemi bíle hoří.
12
LEDOVÉ SRDCE.
Hodiny bijí z hluboka a měří mrtvé chvíle.
Noc zimní zavoněla vzpomínkou a jahodami,
jak labuť bělostná a krásou rovna víle
na pláních rozekvetla ledu zahradami.
V alejích jejích každý zabloudí a chví se ve závrati,
neb z dechu jejího div křehký roste
a zmírá s vteřinou, jež víc se nenavrátí
v své čistotě a důvěrnosti prosté.
A srdce chladné pro mrtvé i živé
se s nocí spojuje a s ledem srůstá,
se mění v krystal míjivý a v kouzlo lživé,
jež slunce zahubí, než něčí políbí je ústa.
Spi, jitro, nechoď k nám, bez hnutí buďte časy;
ať chvíli svoji prožijem’ ve důvěrnosti prosté.
Marnosti svědkyně, ó hvězdy, stříbrnými hlasy,
ať dá nám noci mrazivé, svou paní zimu proste!
13
NA JEJÍŽ ŇADRECH.
V noc bílou prškou lije se hvězd pláč
a slzy tuhnou v krystaly a zvoní,
až dojat bdící a probuzen spáč
se nachýlí a vztáhne ruce po ní
a zašeptá: V mou duši vejít rač!
Den mdlý a unavený nešel spát
se sluncem. V duši uvězněný zůstal,
jak s ní by kouzlem tajuplným spiat,
se rozložil a v nesmírný žal vzrůstal,
proud divý, jemuž zastaven byl spád.
A ty, jež mír jsi velebný a klid,
ó, noci bělostná a konejšivá,
na jejíž ňadrech jako zlomky slíd
se tisíc blesků v jediný blesk slívá,
v mou duši přijď, jí nepřestaň se chvít!
Ji zatop mírem, jenž je k smrti most,
prvotní něhou kantát nezpívaných,
v nichž čas jen pěje, omezení prost.
A s hudbou vůní, s šeptem moří slaných
mi přines lék, jenž změní pro věčnost.
14
Jak pohled milostný tvůj bílý svit,
šum paprsků jak ptačí šveholení.
Ze tvého dechu věčného chci pít
slast, která dává zapomnění,
a na tvých ňadrech bez pohnutí snít!
15
BALLADA.
Nad vodami hrál plné luny svitsvit,
jak tisíc bílých motýlů by spělo
v opojné hloubky zapomnění pít.
Nad vodami se klonil lačný stín
a chvěl se jako roztoužené tělo,
jež touhu nese stišit do sítin.
Jít v náruč otevřenou hvězdy váhaly.
Ze hlubin země dávný smutek stoupal,
klid stromům odešel a větve zpívaly
o kráse rodící se z mlhovin.
Duch všeho vědom, ve vůních se koupal
a hrůzu pil jak opojení vín.
Vše žilo v noci té i šedé kameny
a ze sna zvedly se i rozvaliny.
Dech touhy zasvítil jak plameny
a v čekající postavy se vlil,
a kdo se probudil, zřel, že je jiný,
než když se večer k spánku pomodlil.
Rozkoš všech polibků jsem z noci ssál
a živý mezi mrtvými jsem zíral
16
na přelud, jenž se živoucím být zdál,
myšlenky vedl mi a zahořel v mých snech.
A mnohý den, jenž se sluncem kdys zmíral,
si ke mně sedl, u nohou mi leh’.
A každý vzruch, jenž v popel trpký stlel,
oživen vstal a prochvěl znova nervy,
žeh prudký měl jak běl milostných těl.
Snad mrtvý vděk by živé opojil
a pohladila ruka, jež hostila červy.
Neb, divů div, byl živ, kdo mrtev byl.
Na hrobech vzkvetla něha prchlých chvil
a usmála se zapadlými jary.
Hlas dávno mrtvý v ticho promluvil:
„To k tobě volám teď, jenž v dáli kdes,
zjev živý opravdu a ne klam páry,
zraješ pro náruč mou, všech vděků ples.
Neb kouzlem tajemným mne omámil tvůj čar
tak mocně jímavý a vzruchuplný,
pro jedno políbení a pro věčný zmar.
Opojný nápoj skytne rtů tvých lis,
a v závrat nesou tvého dechu vlny.
Dej ruku mi, jak u mne ležel bys!
17
V alejích bloudíš. Nikdy nevyjdeš!
Po tobě teskním s tesknícími ptáky,
již usedají na zbořenou věž.“...
...Nad vodami již dohrál luny svit.
Co vyjeví se, skryto za oblaky?
Ke stromům navrací se klid...
18
HADÍ DECH.
Položil jsem se tváří na okno a utišení žádal
nic víc než ticho, ticho, zapomnění.
Ne spánek, jenž by křídla skládal,
jen mír, jenž trvá okamžení
a pro věčný čas mění.
A z venku kdosi pozvolna se blížil,
k oknu, jež vedlo do noci, se sklonil,
tvář ke sklu přitiskl a zrak svůj skřížil
s mým pohledem, že zlomen zvonil
a slzy konejšivé ronil.
Byl můj to stín, mé tváře zobrazení,
tajemná postava, jež krok můj střeží?
Noc zachvěla se v lehkém zamrazení
a hvězdy třásly se jak světlo věží
do husté mlhy dálném na pobřeží.
Zvonily ledy tajuplnou hranu.
Stín polibek mi v čelo vtiskl jemně.
Buď dávný nepřítel, buď anděl na ochranu,
mír neseš-li, pojď, vejdi, zůstaň ve mně!
Pojď, poznej tíhu rozkoši, již dává země.
19
Stín blížil se, by s tváří mojí splynul.
Leč horký dech můj na skle v led se srazil,
i zmizel stín a ani nepokynul.
Dech, v křehké květy změněn, mrazil,
a roztávaje po skle jako had se plazil.
20
V ŘÍŠ MRTVÝCH CHVIL.
Jest nejsmutnější krásou ta, jež na vždy zmírá:
zpěv hlasu milého, jenž více nepřijde nám blíž,
akkordů měkký vzruch, jejž puklá tají lyra,
a spánek piana, jež něčí ruka neprobudí již.
Za vnadou zemřelou zrak marně v dálku zírá,
jest hořko chtivým rtům, když praskla v ruce číš.
A bude hořko tisíckrát, ač srdce již se vzpírá
a novým krásám ve svou ukrylo se tiš.
Od prahor dalekých přes lesů pyšný vzrůst
zní slova neznámých, však jistě žhavých úst,
v těžkostech žití vzlykot vášnivý a píseň pro oddech.
Zpívati neustává smutný uchvatitel...
A píseň neznámých úst mluví jako přítel,
v říš mrtvých chvil nás nese na křídlech.
21
PODJAŘÍ.
Nehybné stromy čekají na jara úsměv jasný,
v němž kraj se zachvěje jak srdce v porozumění.
Však dosud zámek křišťalný a bezehlasný
ve komnatách svých vězní vodstev úpění.
Až k branám věčnosti se odvážil tvor časný,
když dumal nad zjevy a větrů šumění
jej ukolébalo. A tušil v neklidu, že za sny
se jaro nejčistšími květy odmění.
Dech úrodný se zrodí z dechu mrtvolného
a všechny líchy přijmou požehnání jeho,
on trávu vyloudí i skalním útesům.
A člověk, touhy plný, v uzardění
se v hořící květ smyslů, krve změní,
a nejsilnější vyroste až vzhůru k nebesům.
22
PRAMEN.
I.
Skal vězeň, dlouho střežený, teď volně plyne,
hrá v slunce západu jak hranol skleněný,
a v světle luny půvaby má jiné,
jež rukou víly jsou, jak zdá se, střeženy.
Kdo chce se jimi potěšit a spíti,
ten musí tichý být jak světlé noci krok,
by nezaplašil zjevení, jež na hladině svítí
a proměňuje páry v opojivý mok.
A kdo chce jejich skryté taje znáti,
jít nesmí s duší uvadlou a nedojat.
Ten, kdo se umí s hudbou rosy radovati,
pochopí neukojitelnou lačnost srních stád.
Jest lásky zaslíbením stromů zrcadlení,
polibek přerušovaný jen chvílí bouřlivou,
jíž šťastný šepot vln se v dravý výkřik mění
a kolébání sítin v píseň tesklivou.
A zasnoubení věčné zjevuje se zrakům,
když kapka vniká do země, by kel se probudil.
Svou nejčistější vůni dává voda ptákům
a svoji sílu všem, kdož dálný mají cíl.
23
II.
Most průhledný, jak ze skla hříčka dětí,
nad tebou klene se a tlumí píseň tvou,
že ke korunám stromů lehce nezaletí
a člověk slyší ji jen s hlavou schýlenou.
Led lstivě pousmívá se, jak zrádné
by oči lákaly i smrt v nich políbit’.
Tvé hloubky slibují mi úkoj v síni chladné,
kde vítr nehne se a štěstím sluje klid.
Plující rybka chvílemi se blýskne
jak perla letního dne v hloubi ztracená.
Když čelo horké ku ledu se tiskne,
pod ledem zjeví se čís’ hlava zakrvácená.
Na pověst dávnou vzpomínka se zvedne,
na důvěřivost dětskou, na vždy zklamanou,
na zmírající poupě v čisté vodě ledné,
jež do jara se chvěla krve příhanou.
Nad proudem tvým jak křehká hříčka dětí
se klene zrcadlo, v němž zřím své oči plát.
Nachýlen k srdci tvému, slyším vyzváněti
zvon pohřební a vlny žalovat.
24
III.
A vězeň hradu ledného, jak v hrobě pochovaný
v den vzkříšení se budí, láme ledu hráz,
a jeho paže mladistvé si otevřely brány,
a krajem zaúpěl a výskl mnohý hlas.
Neb zase proud nám navracel se živý,
v kraji se rozléval a v dál se širou bral,
a hukot vodopádů jako výkřik mstivý
nám ohlásil, že zemi celou vzal.
My však jsme čekaličekali, až jásot zanik’ v dáli
a ticho rozložilo se jak retův usmání
na břehu pramene, jejž nic nám nezakalí,
neb pouze stromů dav se nad ním naklání.
Trs květů modrých jako dětské oko
do půli stopen, uložil se spát.
Proud vody čisté rozložen byl přeširoko
a hvězdy podzemní v něm zdály se nám plát.
A v tichu tom a v zrcadlení vody
jsme zřeli duši svou, květ bílý leknínu,
plát v jara žehnání a za všech živlů shody
na ňadrech noci hluboké a vodstev ve klínu.
25
IV.
Jde mezi břehy voda neklidná a živá,
laškuje, zmítá se a líbá kameny.
Za noci červnové se milost na ni slívá,
a člověk, jenž v ni vešel, vstane blahoslavený.
26
VEČERNICE.
Zpěv dávných vteřin komnatami vane,
když soumrak ukládá se na kraj v zamyšlení
a se rtů na rty jako rosa skane
přejemné slovo, proměněné v políbení.
Rci, kdo jsi, stíne, jenž se z hloubi zvedáš,
postavo dávno žijící a kouzla plná.
Měj naše srdce, jestli vášeň hledáš,
jíž shasila ti času spěchající vlna.
Vstup v naše cévy! Prozáří tě znovu
jas krve mladistvé, a k životu tě vzbudí
rhytmický tlukot jako náraz kovů,
jenž blaho kuje ve údech i hrudi.
Jsi mlčenliv... Nuž, poslyš, co ti praví
nachová růže na tvářích, jež krví voní,
všem stínům tlumoč slova ta, jich smysl pravý,
i jejich jásot, v němž zvon svátků zvoní.
V království lásky, staletími potřísněném,
se zvedl strom a roste do blankytu.
Jed hadí k němu nemůže. A v jeho větvích předem
z vláken snu skutečnost a zrajem v jeho skrytu.
27
A mezi všemi láskami, jež země znala,
obnovou žárů původních, všech srdcí spjetím
jest láska naše, neb svou sílu vzala
z nápoje, který vytlačen byl před staletím.
Ty, stíne noční, rci všem, kteří chodí
mátožným krokem po zemi a vodě,
že z jejich mrtvých jar se jaro nové rodí,
ať stojí jeho při vzrůstu i jeho při úrodě.
Ať žehnají nám jejich ruce šedé,
a srdce praotcův ať nejvíc požehnají...
Zaplála vášeň večernicí, za blahem nás vede
a v jejím svitu plody sladké zrajízrají.
28
POHŘEBNÍ.
Kdo dnes mi poví o cestě, po které smutek nešel
a která vede ke hrobu, kde nikdo neleželneležel,
kde dlí jen mírmír, jenž v duši by se vešel
a nutil pohřbít’ pod zemí i věkovitý žel.
Neb já chci z hrobu znovu vstát’ pro nový jitra pocel,
pro horoucnější vášně hru, pro hlubší tajemství,
pro prudší bouře červnové, jež změní svaly v ocel
a vzbudí vzácné rostlinstvo v mé lásky tájemství.hájemství.
Neb já chci z hrobu znovu vstát, ať na hvězdě či zemi,
zaplanout v noci plamenem pod nebes zrcadly
jak maják očím, bloudícím za snů svých diademy,
jež v žití proudu ztraceny do hlubin zapadly.
Čí hlas mi poví o cestě, po níž se možno dáti
a v smrti píti obnovu a ožít’ ve třech dnech
pro nové dílo oslavy, pro štěstí, jež lze zváti
bělostným květem srdcí dvou, jež rostou v plamenech.
29
HUČELY HORY.
Již roztál krunýř ledový, jenž zemi k smrti tížil,
bystřiny vzkřikly, z výše nebes blesklo,
a v blesku pozdrav lichotný se nížil,
na vody padal, ťukal oken ve sklo.
A stromy plály. To se třásl na nich
dech žití tajemný a mocně vřelý.
Do kraje vanul žár, až v hroudy zadých,
a lučiny taj vůní otevřely.
I vzpoměla si duše má na uvadlých dnů řadu,
na tiché poutníky, jas krásy hledající,
přemáhající živlů nesnáze i srdcí zradu,
a přece, vítězné, v tůň bezdnou padající.
A v slávě jara viděla, i země že má snahu
vše upynuléuplynulé zas’ v den jeden soustřediti
a znovu započíti v zimě zašlou dráhu,
ples strání obnovit a vzbudit kouzlo kvítí.
Hučely hory široce jakoby země tíha
o závod s mraky pádila a mocně hřměla,
až pára bílá ze hřív pralesů se zdvíhá
a všechna srdce ve zmatku se rozechvěla.
30
Chápala duše času spěch v tom koloběhu,
s tesknotou mroucích vteřin o vzkříšení snila,
o chvíli, dávající neztenčenou něhu
všech jar, jež v jediné se slila...
31
BÍLÝ KVĚT.
Když šperkem hvězdným zdobí noc svůj šat,
tu sladké únavě se všechno v kraji vzdává,
jen touha neskojená nedá tělu spát
spánkem jenž zapomněním požehnává.
Umlkla píseň dne a zhasla jeho sláva.
Duch cítí, že teď s mrtvými je spjat,
že vyjeví se vidina, kdys milovaná hlava,
zázračný výtvor neuzřených dlát.
Údolí usnulo... Kdos volal v něm.
Snad tesknila to holubice sivá
po zářivém dni ztraceném.
A fantom ponurý, jejž vyjevila tma,
je srdce tvoje, ruina mlčenlivá,
v níž stulen bílý květ, to láska má.
32
ZKAMENĚLYZKAMENĚLÝ ŽAL.
Před smrtí pohledem své tváře nezahal!
Jest její pohled míru políbení,
jímž osvěžen bys v nové žití vstal,
čistější, lehčí, v slávě proměnění.
Plá na tvých luzích jara přislíbení,
v němž život vždy jen k odříkání zval.
Nad jeho žatvou stojíš v zamyšlení,
hospodář truchlý, zkamenělý žal.
Bez hnutí stojíš v unikání času,
jak tvůrce, který čeká chvíli svou,
kdy stvoří světy vlnou svého hlasu.
Přijímej zvolna smrt, bys život dal
v svou píseň truchlou, truchlivou.
Před smrtí pohledem své tváře nezahal!
33
TUŠENÍ.
Milostná ukolébavka dnes srdce neuspává.
Vydechl večer, nemocný jak dýchá.
Krok odcházejících se ztratil v hloubi ticha,
jen krátký poryv větru odpověď ti dává.
Do listí spadlého i touhy dne jsou sváty,
čas, smrti milenec, ni lásce vzejít nedá.
Před osvětleným oknem němá postava se zvedá,
a slova melancholická si šumí kolovraty.
Jak nit by předly bílé na rubáše
a věděly, kdos’ oknem že se dívá,
přadleny chvějí se, proud slov jim v jedno splývá
a slovo Smrt zní neslyšně a plaše.
Šum vřeten, zesílený v urychlení,
jest jako píseň, Smrtí samou hraná,
a tlukot srdce štvaného je rána a zas’ rána...
Dnes v truchlou vzpomínku se kdosi živý změní.
A luny tvář, jež nad lesy již vstává,
jen vodám černým vtiskne políbení.
Ve vodopádech slyšet’ hrany hlaholení.
Vždy poryv větru stejnou odpověď ti dává.
34
NĚMÝ PĚVEC.
Strom ke stromu se tiskne v tajném rozmlouvání
a slovo ticha vládne paprskům, když k zemi spějí.
Na trávách sen se kolébá a černý stín se sklání
jakoby s polibkem k vod zrádnému a mdlému obličeji.
Cos’ tají ticho nesmírné jak utlumené štkání
rtů láskou krvácejících a mroucích v beznaději.
Neb jako kněžna hvězd je nedostižno milovánímilování,
po jeho květu nejvyšším když ruce sahat chtějí.
Jak duše z těla odcházela by, hle, v síni svíce svítí,
vzduch tajným dotknutím se nepřestává chvíti,
výmluvně truchlým znamením je hvězdy padající div...
Je balkon dneska opuštěn. A nekyne šat bílý
by vděky pod ním ukryté rty horké políbily.
Kdo v sady přišel zpívati, je pro vždy mlčenliv.
35
ZEMĚ LOPOTY.
O zemi bídné často hovoří k nám hlasy,
bez vroucnosti, jak housle v rozladění.
Jim v úsměch tichý lán i trpce vzrostlé klasy
a člověkovo tuhé s živly zápolení.
Ať jdou se ptáti všech, kdož s hlinou spiati,
tíž země poznali a pravdu smutků jejích:
ti zanotí jim píseň, jež se umí smáti
úsměvem dítěte a mluvit o nadějích.
Je země lopoty přec sladkou paní,
odměňující plodem zápal pracovníků.
Věčně se měnící, je kněžnou milování,
a kouzlo jímavé dá jásotu i vzlyku.
Na luzích jejích prostřed pestrých květů
vždy nejjemnější touha může vyrašiti,
pták samot skrytý, jenž se chystá k letu
azurem mezi hvězdami, jež na cestu mu svítí.
Od rádla únavy se lehký skřivan zvedá,
ukazující dráhu drah, jež vede v nekonečnost.
Vzkazem jar odešlých k nám chodí luna bledá,
a časův obnova nám přislibuje věčnost.
36
POTOMCI PŘEMOŽENÝCH.
Ten komu nese život na talíři
úsměvné plody štěstí v jeseni,
ať s poklidem se neusmíří
a jeho zbraň ať nelení.
Zbytečné meče které zrezavěly,
a marná hesla, která nebudí.
Sem řaďte se, kdo zvítězit jste chtěli,
jimž neumřely žáry ve hrudi!
Kde uchvatitel děd byl silným pánem,
tam chátrá vnuk i ve své sytosti.
Potomci přemožených ve vítěze zrajem,
vše vzdá se naší roztouženosti.
Válečné zpěvy touhu naši zjeví:
svůj dobýt cíl, ať vzdálen na sto mil!
Jak bídný je, kdo o své síle neví
a čeká pomoc nadpozemských sil.
A v touze naší nejen choutka dravá,
v ní chvěje se i touha po kráse,
po životě, jímž žijí těla zdravá
a v němž i duše k výši zvedá se.
37
Ta síla nezraje, jež v klidu dřímá
a nevzbudí se v pažích uměle.
Lze zdolat osud rukama svalnatýma.
Však jak ho zdolá srdce zbabělé?
38
ODBOJ.
Za bezpečnými branami dnes nikdo nevstal,
by chvěl se v modlitbách a louče při svitu.
Ne zdáním, pravdou bylo to: bůh slabé trestal,
jho ke jhu přidal těm, kdo ždáli úsvitu.
Zatrpkle vzpůrci sní, neb dálky se jim stměly.
Šatlavy plny jsou a vůdce popraven.
A hlasy zanaříkaly. – Ni jeden nebyl smělý,
by doufal v den, jejž kreslí luzný sen.
Jak v beznaději ruce těžce klesly:
řád silného kdo z kořen vyvrátí?
Čas spěchal, jak by hnán byl vesly,
a kdo bděl, lekal se, že den se navrátí.
Kraj žírný rukama jest spoután sveřepýma,
by z práce tisíců jen jedna zkvetla krev
pro marnotratnost rekovnou, kde válka hřímá,
a pro lesk turnajův a pro milostný zjev.
Slabého ve prach zdeptá vůle vítězící.
Což, bylo někdy, bude právo čistější?
Kdo řekne: ano! ne! Kdo s jasnou lící
dá nové heslo nám a zbraně jistější?
39
Zrak ohraničen tmou, jak v nejistotách těkal,
déšť drobný k zemi nesl se, vše věci prolínal.
Ve dvorcích bdělo mnoho psův a žádný nezaštěkal,
jen člověk bídný kdesi volal do tmy, proklínal.
40
VPÁD.
Ze snů svých lesy zvolaly a třeskly zbraní kovy,
krok vyzvědačů plíživý se stlumil v třásni mechu
a zatajená slova plála v urychleném dechu.
Někomu připomínal rovy žalostný vzkřek sovy.
Ty, který nepoznal jsi hledí nepřítele svého
a kdo se stínů mrtvých lekáš, uzavři se doma!
Své nejsvětější jméno šeptni třesoucíma rtoma,
ať ochrání tě kouzlo jeho ode všeho zlého!
A alejemi letěl vzdech a heslo varující:
ty, kdo jsi ve hradě, zda střežíš svoje valy!
l vlnky bystřin zmlklyzmlkly, jakoby se bály,
když jezdec s krví v bledé líci pádil po silnici.
Hrozivým tichem plížily se voje v nepokoji,
jak kroky jejich vedeny by byly tajuplnou mocí.
I skaliska se zachvěla, neb osud mluvil hlasem noci:
kdo z tajné družiny jste mojí, postavte se k boji!
O kasteláne důvěřivý, připust v mysli zradu!
Máš doma dítě, ženu, bratra, všechny svoje druhy?
Sám braň se! Vyjdi na valy! Jim ponech spánek tuhý!
Buď jist, dnes jenom k tvému pádu vzbudí se kdos v hradu!
41
V MLHÁCH.
Lká poryv větru v zahradách a v opuštěném kraji,
kde ohně poslední vás pozdravujípozdravují, než-li zhasnou
jak upomínka na plody, jež pro nás nedozrají,
protože léto odešlo kam’s v dálku bezehlasnou.
A hmota, která políbením slunce změnila se
ve tvary květů živoucích a v touhu vonnou,
v div sladce mdlý, jenž zvonil v dívčím hlase,
v polibky horkých rtů, jež v blahu chvíle tonou,
nicota, která v illusi nám rozkvetla a lhala,
v nic opět vrací se a v mlze zvadá,
klam duhy, poklad, který nebesa nám slibovala,
a sen, jenž vzlétnout chtěl a k zemi padá.
Zříš, v mlhy jak by vše se propadalo,
i města vzdálená a život jejich lidí,
mátohy stínů chvějivých, o nichž ti jen se zdálo
a jichž tvé oko nikdy víc již neuvidí.
Klid svatý s večerem jde blíž a z dáli
jen píseň pastevcovu slyšeti tak žhavou.
Ó, naslouchej: v té písni bohové se smáli,
v ní léto zakleto je se svou slávou.
42
CESTA.
...Zpřežení přejelo. A na vše sedá prach,
až stromy, ukazatelky, jsou bílé postavy,
jež chodce doprovázejí před vytoužený práh,
kde zažvatlání něžných rtů ho smíchem pozdraví.
Hle: mezi stromy obraz věčně bludných drah,
na které život opuštěného bez rady postaví.
Pod vrstvou prachu zmizí mu i jeho květů nach,
vlak duše jeho, všeho nebezpečenství si jista, ví:
Jdu stopami těch, kdo šli přede mnou,
zanikli v dálce s písní dojemnou,
zapadli hvězdou v ticho hrobové.
A odevzdaně jdu, kam život zavolá.
Na křižovatkách kývá smrt. Kdo odolá?
Až najdu hřbitov, řeknu: Domove!
43
PÍSEŇ TVRDÝCH SRDCÍ.
Jdeš-li k nám s bratrstvím,
moc nemluv o citu,
své ruce podej nám
a táhni tiše s námi.
A míjej klidný sen,
jenž used s nocí tu,
a tiše nocí pojď
bezpečně temnotami.
A jestli pěvec jsi,
zazpívej v lehčí krok.
Snad kdysi zpíval jsi,
rtům mdlým o milování,
kolébal ňader taj,
objímal něčí bok
a vnadné osidlo
stvořil jsi ze slov vzplání.
Nech mrtvu strunu tu.
Ne pro žal konců zlých,
ba ani proto jen,
že nelze píti z mála.
Jest lásky bohyně
v těch skryta ve uzlích,
44
o nichž už ruka víví,
jak by je rozvázala.
O lásce nezpívej,
ba ani o kráse,
nezpívej o smrti
ba ani o bolesti,
o nebes propasti,.propasti,
jež za dne modrá se
a v jejíž noční tmu
plá hvězda blahozvěsti.
Nezpívej o ráně,
údu jenž krvácí,
ale pěj o síle,
o pevné zmužilosti,
o slávě vítězné
když voj se navrací,
o synech nezmarných,
jimž cíle není dosti.
Pěj nám o rytířích,
již drzá chapadla
uťali netvoru,
by zkusili své síly,
nedbali na jitra,
jež dávno zapadla,
45
šli dobýt pokladů,
o ně však neprosili.
Jen jednou zazpívej
pro tvrdých srdcí sbor,
ať bouří nezkrotnou
zní nástroj mnohostrunný,
v kamenné tonině,
sil nevývratný chór.chór,
v nějž rytmem zapadne
krok odvážný a junný.
Jednou tak zazpívej!
Pak můžeš býti tich’.
Nám dáš se pro věky
jedinou písní smělou.
Jest v srdcích našich noc,
mdlá naděj svítí v nich.
Slov nechcem’ – Dej nám jen
svou vřelou ruku celou.
46
ZPĚV V NOCI ZPÍVANÝ.
Kam hledíš ještě, ty, jenž všechno viděls’sviděl’s zráti
a uvadati v svých i cizích polích?
Chceš vytušiti poklad skrytý ve souvrati
a vyčarovat květy na haluzkách holých?
Nuž, ptej se třpytné rosy, v soumrak padající,
na pramen vody, která světce hostí.
Jí omyj paže své a povstaň s jasnou lící
z mátožných snův o slavné rekovnosti!
Pro příští tvoř a dávných taž se roků
na zrádná úskalí, jež zahubiti znají.
Naslouchej ozvěnám v dál’ zaniknuvších kroků,
zda nebezpečí cest ti nepřipomínají!
Tvé slovo pozdravné a očí pohled čistý,
uvítá vteřiny, jež proudem k tobě pílí,
ač víš, že laškují, jak zvadlé času listylisty,
a rychle zmírají, co vítr táhle kvílí.
Přepluje horký den a srdce tvoje padne
paprskům bílým v náruč, aby pělo s nimi.
Zpěv v noci zpívaný se probudí i za dne
a srdce něčí dojme tóny labutími.
E: pk; 2005
47