V ŘÍŠ MRTVÝCH CHVIL.

František Taufer

V ŘÍŠ MRTVÝCH CHVIL.
Jest nejsmutnější krásou ta, jež na vždy zmírá: zpěv hlasu milého, jenž více nepřijde nám blíž, akkordů měkký vzruch, jejž puklá tají lyra, a spánek piana, jež něčí ruka neprobudí již. Za vnadou zemřelou zrak marně v dálku zírá, jest hořko chtivým rtům, když praskla v ruce číš. A bude hořko tisíckrát, ač srdce již se vzpírá a novým krásám ve svou ukrylo se tiš. Od prahor dalekých přes lesů pyšný vzrůst zní slova neznámých, však jistě žhavých úst, v těžkostech žití vzlykot vášnivý a píseň pro oddech. Zpívati neustává smutný uchvatitel... A píseň neznámých úst mluví jako přítel, v říš mrtvých chvil nás nese na křídlech. 21