V ŘÍŠ MRTVÝCH CHVIL.
Jest nejsmutnější krásou ta, jež na vždy zmírá:
zpěv hlasu milého, jenž více nepřijde nám blíž,
akkordů měkký vzruch, jejž puklá tají lyra,
a spánek piana, jež něčí ruka neprobudí již.
Za vnadou zemřelou zrak marně v dálku zírá,
jest hořko chtivým rtům, když praskla v ruce číš.
A bude hořko tisíckrát, ač srdce již se vzpírá
a novým krásám ve svou ukrylo se tiš.
Od prahor dalekých přes lesů pyšný vzrůst
zní slova neznámých, však jistě žhavých úst,
v těžkostech žití vzlykot vášnivý a píseň pro oddech.
Zpívati neustává smutný uchvatitel...
A píseň neznámých úst mluví jako přítel,
v říš mrtvých chvil nás nese na křídlech.
21