BALLADA.
Nad vodami hrál plné luny svitsvit,
jak tisíc bílých motýlů by spělo
v opojné hloubky zapomnění pít.
Nad vodami se klonil lačný stín
a chvěl se jako roztoužené tělo,
jež touhu nese stišit do sítin.
Jít v náruč otevřenou hvězdy váhaly.
Ze hlubin země dávný smutek stoupal,
klid stromům odešel a větve zpívaly
o kráse rodící se z mlhovin.
Duch všeho vědom, ve vůních se koupal
a hrůzu pil jak opojení vín.
Vše žilo v noci té i šedé kameny
a ze sna zvedly se i rozvaliny.
Dech touhy zasvítil jak plameny
a v čekající postavy se vlil,
a kdo se probudil, zřel, že je jiný,
než když se večer k spánku pomodlil.
Rozkoš všech polibků jsem z noci ssál
a živý mezi mrtvými jsem zíral
16
na přelud, jenž se živoucím být zdál,
myšlenky vedl mi a zahořel v mých snech.
A mnohý den, jenž se sluncem kdys zmíral,
si ke mně sedl, u nohou mi leh’.
A každý vzruch, jenž v popel trpký stlel,
oživen vstal a prochvěl znova nervy,
žeh prudký měl jak běl milostných těl.
Snad mrtvý vděk by živé opojil
a pohladila ruka, jež hostila červy.
Neb, divů div, byl živ, kdo mrtev byl.
Na hrobech vzkvetla něha prchlých chvil
a usmála se zapadlými jary.
Hlas dávno mrtvý v ticho promluvil:
„To k tobě volám teď, jenž v dáli kdes,
zjev živý opravdu a ne klam páry,
zraješ pro náruč mou, všech vděků ples.
Neb kouzlem tajemným mne omámil tvůj čar
tak mocně jímavý a vzruchuplný,
pro jedno políbení a pro věčný zmar.
Opojný nápoj skytne rtů tvých lis,
a v závrat nesou tvého dechu vlny.
Dej ruku mi, jak u mne ležel bys!
17
V alejích bloudíš. Nikdy nevyjdeš!
Po tobě teskním s tesknícími ptáky,
již usedají na zbořenou věž.“...
...Nad vodami již dohrál luny svit.
Co vyjeví se, skryto za oblaky?
Ke stromům navrací se klid...
18