ODBOJ.

ODBOJ.
Za bezpečnými branami dnes nikdo nevstal, by chvěl se v modlitbách a louče při svitu. Ne zdáním, pravdou bylo to: bůh slabé trestal, jho ke jhu přidal těm, kdo ždáli úsvitu. Zatrpkle vzpůrci sní, neb dálky se jim stměly. Šatlavy plny jsou a vůdce popraven. A hlasy zanaříkaly. – Ni jeden nebyl smělý, by doufal v den, jejž kreslí luzný sen. Jak v beznaději ruce těžce klesly: řád silného kdo z kořen vyvrátí? Čas spěchal, jak by hnán byl vesly, a kdo bděl, lekal se, že den se navrátí. Kraj žírný rukama jest spoután sveřepýma, by z práce tisíců jen jedna zkvetla krev pro marnotratnost rekovnou, kde válka hřímá, a pro lesk turnajův a pro milostný zjev. Slabého ve prach zdeptá vůle vítězící. Což, bylo někdy, bude právo čistější? Kdo řekne: ano! ne! Kdo s jasnou lící dá nové heslo nám a zbraně jistější? 39 Zrak ohraničen tmou, jak v nejistotách těkal, déšť drobný k zemi nesl se, vše věci prolínal. Ve dvorcích bdělo mnoho psův a žádný nezaštěkal, jen člověk bídný kdesi volal do tmy, proklínal. 40