ODBOJ.
Za bezpečnými branami dnes nikdo nevstal,
by chvěl se v modlitbách a louče při svitu.
Ne zdáním, pravdou bylo to: bůh slabé trestal,
jho ke jhu přidal těm, kdo ždáli úsvitu.
Zatrpkle vzpůrci sní, neb dálky se jim stměly.
Šatlavy plny jsou a vůdce popraven.
A hlasy zanaříkaly. – Ni jeden nebyl smělý,
by doufal v den, jejž kreslí luzný sen.
Jak v beznaději ruce těžce klesly:
řád silného kdo z kořen vyvrátí?
Čas spěchal, jak by hnán byl vesly,
a kdo bděl, lekal se, že den se navrátí.
Kraj žírný rukama jest spoután sveřepýma,
by z práce tisíců jen jedna zkvetla krev
pro marnotratnost rekovnou, kde válka hřímá,
a pro lesk turnajův a pro milostný zjev.
Slabého ve prach zdeptá vůle vítězící.
Což, bylo někdy, bude právo čistější?
Kdo řekne: ano! ne! Kdo s jasnou lící
dá nové heslo nám a zbraně jistější?
39
Zrak ohraničen tmou, jak v nejistotách těkal,
déšť drobný k zemi nesl se, vše věci prolínal.
Ve dvorcích bdělo mnoho psův a žádný nezaštěkal,
jen člověk bídný kdesi volal do tmy, proklínal.
40