ZE TROSEK ZAŠLÝCH.

František Taufer

ZE TROSEK ZAŠLÝCH.
Spěch času věčný nutí srdce prudce tlouci a toho, kdo mu naslouchá, dech zatajiti. Kam oko pohledne, tam vábný pokyn vroucí záludně zve: za nedostihlým blahem jíti. Duch nedůvěřivý se vnoří v propastnou hloubku moří, přec uzří hvězdy ve vodě se chvíti. A vzpůrce v okruhu svém ruce marně vzpíná, by zlomil kouzlo, jež ho vede žitím. Za zhaslou bludičku mu pokyne vstříc jiná a zrádná touha cestu posype mu kvítím. V zajetí světy plují. Jak ve zakleté sluji se všechno potácí, co zve se bytím. Z tohoto tajemna se neodchází smrtí. Tou branou jdi a najdeš nové vzruchy! Dech času něhou osvěží a prudkým vanem zdrtí a, nápoj božský, tvoří nesmrtelné duchy. Když ve znavené hrudi hlas jitra k žití budí, tu zvedni se a nebuď pro vždy hluchý! 8 Slyš, pracující živly zpívají a všechny hlasy se pojí v mocném chorovodu kormutlivém, jenž neustane zníti nekonečné časy a ozvěnou se chví i ve všem pomíjivém. Ze trosek zašlých roků se zvedá v mocném toku, nad ruinami vzkvétá úsměvem a divem! 9