MYŠLENKA NA KREV.

František Taufer

MYŠLENKA NA KREV.
A neúprosně na mysli mi tane zbořený hrad, jak ve snu upomínka na dny, jež zapadly a jichž jas nepovstane z propasti času, z níž dech smrti chladný, ni věčná tesknota vát neustane. I myslím na věk zmizelý a skvělý, kdy celý kraj jak krunýř ocelový svíraly ruce, které sílu měly, na věk, kdy posvátnými slovy byl spoután v okovy i buřič smělý. Na ticho hájů pod hradními valy si duše vzpomínávzpomíná, jak včera odešla by z alejí mechových, kam vůně zvaly. A stesk po tom, co není, zprvu slabý, se mocně nitrem zachvívá a valí. Jest mdlou mi řeč, jíž nové město láká, minulost vítězněji promluvila: tož písní ve snu uzřeného ptáka až v srdce proniká, by krve pila s ukrutnou žíznivostí vlkodlaka. 10 A jako v kontrast smiřovací době se zvedá z trosek síla nezkrocená, jež ve ctnosti i hříchu byla věrna sobě a dozrála, ať jaká byla cena, již přinést měla osudu a zlobě. V dnech, kdy se všechno stejně váží a ke všem stavbám lehký vozí kámen, kdy síly k odboji už není v paži a v dým se proměňuje žití plamen, myšlenka na krev mrtvých kterak blaží! 11