NA HROBECH SEDÁ.

František Taufer

NA HROBECH SEDÁ.
K životu nevzbudíšnevzbudíš, co v srdci vyvřelo již a neroznítíš odumřelý vznět. Sám, živý, nade hrobem stojíš a víš, že nejlíp’ na hrob zapomnět’, že v zapomnění s novým dnem se spojíš. Nad marným slza novou marností je, jen v úsměvu je záblesk věčnosti. Slyš! Slyš jen! Slyš, jak divě srdce bije, když žehnají je jitřní milosti a čas se s vůněmi a s rosou těchy lije. Rozvitá růže kalich rtům tvým podá. Jí nevěř, smrtelné, a zrak svůj obrať již, kde krásy jediné tě vábí měnná shoda, jíž neznáma je únava a tíž a jejíž paprsek jen slabé k oslepení bodá. Na hrobech sedá a přec živá věky z fantomů všech se zvedá, skvělý tvar, a nad ženiny žárnějšími vděky ti vdechne v duši nemíjivý žár, z nějž nevyhojí kouzelničí léky. 6 Z všech srdcí mrtvých pláče nebo plesá, jak sladký div v noc dlouhou zazáří, v svém tanci vzletí z pekel nad nebesa, pád mezi světy šílený ji nezmaří, vždy v něčí otevřené, živé srdce klesá. Jí v krystal věčně zářný vodní pěna a kosmu tajemná tvář v jas se promění. Ze zaslíbených krás je silným zaslíbena, a, navždy zakletu, ji hledej v umění. Dej mrtvé jí! Dej živé vše! Jak malá pro ni cena! 7