NA HROBECH SEDÁ.
K životu nevzbudíšnevzbudíš, co v srdci vyvřelo již
a neroznítíš odumřelý vznět.
Sám, živý, nade hrobem stojíš
a víš, že nejlíp’ na hrob zapomnět’,
že v zapomnění s novým dnem se spojíš.
Nad marným slza novou marností je,
jen v úsměvu je záblesk věčnosti.
Slyš! Slyš jen! Slyš, jak divě srdce bije,
když žehnají je jitřní milosti
a čas se s vůněmi a s rosou těchy lije.
Rozvitá růže kalich rtům tvým podá.
Jí nevěř, smrtelné, a zrak svůj obrať již,
kde krásy jediné tě vábí měnná shoda,
jíž neznáma je únava a tíž
a jejíž paprsek jen slabé k oslepení bodá.
Na hrobech sedá a přec živá věky
z fantomů všech se zvedá, skvělý tvar,
a nad ženiny žárnějšími vděky
ti vdechne v duši nemíjivý žár,
z nějž nevyhojí kouzelničí léky.
6
Z všech srdcí mrtvých pláče nebo plesá,
jak sladký div v noc dlouhou zazáří,
v svém tanci vzletí z pekel nad nebesa,
pád mezi světy šílený ji nezmaří,
vždy v něčí otevřené, živé srdce klesá.
Jí v krystal věčně zářný vodní pěna
a kosmu tajemná tvář v jas se promění.
Ze zaslíbených krás je silným zaslíbena,
a, navždy zakletu, ji hledej v umění.
Dej mrtvé jí! Dej živé vše! Jak malá pro ni cena!
7