NĚMÝ PĚVEC.

František Taufer

NĚMÝ PĚVEC.
Strom ke stromu se tiskne v tajném rozmlouvání a slovo ticha vládne paprskům, když k zemi spějí. Na trávách sen se kolébá a černý stín se sklání jakoby s polibkem k vod zrádnému a mdlému obličeji. Cos’ tají ticho nesmírné jak utlumené štkání rtů láskou krvácejících a mroucích v beznaději. Neb jako kněžna hvězd je nedostižno milovánímilování, po jeho květu nejvyšším když ruce sahat chtějí. Jak duše z těla odcházela by, hle, v síni svíce svítí, vzduch tajným dotknutím se nepřestává chvíti, výmluvně truchlým znamením je hvězdy padající div... Je balkon dneska opuštěn. A nekyne šat bílý by vděky pod ním ukryté rty horké políbily. Kdo v sady přišel zpívati, je pro vždy mlčenliv. 35