NĚMÝ PĚVEC.
Strom ke stromu se tiskne v tajném rozmlouvání
a slovo ticha vládne paprskům, když k zemi spějí.
Na trávách sen se kolébá a černý stín se sklání
jakoby s polibkem k vod zrádnému a mdlému obličeji.
Cos’ tají ticho nesmírné jak utlumené štkání
rtů láskou krvácejících a mroucích v beznaději.
Neb jako kněžna hvězd je nedostižno milovánímilování,
po jeho květu nejvyšším když ruce sahat chtějí.
Jak duše z těla odcházela by, hle, v síni svíce svítí,
vzduch tajným dotknutím se nepřestává chvíti,
výmluvně truchlým znamením je hvězdy padající div...
Je balkon dneska opuštěn. A nekyne šat bílý
by vděky pod ním ukryté rty horké políbily.
Kdo v sady přišel zpívati, je pro vždy mlčenliv.
35