VEČERNICE.

VEČERNICE.
Zpěv dávných vteřin komnatami vane, když soumrak ukládá se na kraj v zamyšlení a se rtů na rty jako rosa skane přejemné slovo, proměněné v políbení. Rci, kdo jsi, stíne, jenž se z hloubi zvedáš, postavo dávno žijící a kouzla plná. Měj naše srdce, jestli vášeň hledáš, jíž shasila ti času spěchající vlna. Vstup v naše cévy! Prozáří tě znovu jas krve mladistvé, a k životu tě vzbudí rhytmický tlukot jako náraz kovů, jenž blaho kuje ve údech i hrudi. Jsi mlčenliv... Nuž, poslyš, co ti praví nachová růže na tvářích, jež krví voní, všem stínům tlumoč slova ta, jich smysl pravý, i jejich jásot, v němž zvon svátků zvoní. V království lásky, staletími potřísněném, se zvedl strom a roste do blankytu. Jed hadí k němu nemůže. A v jeho větvích předem z vláken snu skutečnost a zrajem v jeho skrytu. 27 A mezi všemi láskami, jež země znala, obnovou žárů původních, všech srdcí spjetím jest láska naše, neb svou sílu vzala z nápoje, který vytlačen byl před staletím. Ty, stíne noční, rci všem, kteří chodí mátožným krokem po zemi a vodě, že z jejich mrtvých jar se jaro nové rodí, ať stojí jeho při vzrůstu i jeho při úrodě. Ať žehnají nám jejich ruce šedé, a srdce praotcův ať nejvíc požehnají... Zaplála vášeň večernicí, za blahem nás vede a v jejím svitu plody sladké zrajízrají. 28