VEČERNICE.
Zpěv dávných vteřin komnatami vane,
když soumrak ukládá se na kraj v zamyšlení
a se rtů na rty jako rosa skane
přejemné slovo, proměněné v políbení.
Rci, kdo jsi, stíne, jenž se z hloubi zvedáš,
postavo dávno žijící a kouzla plná.
Měj naše srdce, jestli vášeň hledáš,
jíž shasila ti času spěchající vlna.
Vstup v naše cévy! Prozáří tě znovu
jas krve mladistvé, a k životu tě vzbudí
rhytmický tlukot jako náraz kovů,
jenž blaho kuje ve údech i hrudi.
Jsi mlčenliv... Nuž, poslyš, co ti praví
nachová růže na tvářích, jež krví voní,
všem stínům tlumoč slova ta, jich smysl pravý,
i jejich jásot, v němž zvon svátků zvoní.
V království lásky, staletími potřísněném,
se zvedl strom a roste do blankytu.
Jed hadí k němu nemůže. A v jeho větvích předem
z vláken snu skutečnost a zrajem v jeho skrytu.
27
A mezi všemi láskami, jež země znala,
obnovou žárů původních, všech srdcí spjetím
jest láska naše, neb svou sílu vzala
z nápoje, který vytlačen byl před staletím.
Ty, stíne noční, rci všem, kteří chodí
mátožným krokem po zemi a vodě,
že z jejich mrtvých jar se jaro nové rodí,
ať stojí jeho při vzrůstu i jeho při úrodě.
Ať žehnají nám jejich ruce šedé,
a srdce praotcův ať nejvíc požehnají...
Zaplála vášeň večernicí, za blahem nás vede
a v jejím svitu plody sladké zrajízrají.
28