V MLHÁCH.

František Taufer

V MLHÁCH.
Lká poryv větru v zahradách a v opuštěném kraji, kde ohně poslední vás pozdravujípozdravují, než-li zhasnou jak upomínka na plody, jež pro nás nedozrají, protože léto odešlo kam’s v dálku bezehlasnou. A hmota, která políbením slunce změnila se ve tvary květů živoucích a v touhu vonnou, v div sladce mdlý, jenž zvonil v dívčím hlase, v polibky horkých rtů, jež v blahu chvíle tonou, nicota, která v illusi nám rozkvetla a lhala, v nic opět vrací se a v mlze zvadá, klam duhy, poklad, který nebesa nám slibovala, a sen, jenž vzlétnout chtěl a k zemi padá. Zříš, v mlhy jak by vše se propadalo, i města vzdálená a život jejich lidí, mátohy stínů chvějivých, o nichž ti jen se zdálo a jichž tvé oko nikdy víc již neuvidí. Klid svatý s večerem jde blíž a z dáli jen píseň pastevcovu slyšeti tak žhavou. Ó, naslouchej: v té písni bohové se smáli, v ní léto zakleto je se svou slávou. 42