ROMANCE.

František Taufer

ROMANCE.
Má paní stojí na nádvoří ticha, nad ruinami zlomena. Z údolí vůně vzpomínkou k ní dýchá a volá mrtvá doména: Třesk zbraní, sladce zašeptaná slova, let sokolův a ořů cval, zpěv labutě, jež na jezeře plová, vzdech listí, které vítr svál. A starý život, pohádka a snění se vrací v trosky kamenné, jak přelud v jitřním rozednění vstříc hledí pravdě plamenné. Má paní stojí pod vysokou věží ve bílý kámen zakleta. A z němých úst, jež v černé hrobce leží k ní píseň lásky zalétá. Zas mluví vše, co přemoženo kleslo, je živo, přes co přešel věk. A ten, kdo ztratil časovosti heslo, v hovoru smrti našel lék. 5