ROMANCE.
Má paní stojí na nádvoří ticha,
nad ruinami zlomena.
Z údolí vůně vzpomínkou k ní dýchá
a volá mrtvá doména:
Třesk zbraní, sladce zašeptaná slova,
let sokolův a ořů cval,
zpěv labutě, jež na jezeře plová,
vzdech listí, které vítr svál.
A starý život, pohádka a snění
se vrací v trosky kamenné,
jak přelud v jitřním rozednění
vstříc hledí pravdě plamenné.
Má paní stojí pod vysokou věží
ve bílý kámen zakleta.
A z němých úst, jež v černé hrobce leží
k ní píseň lásky zalétá.
Zas mluví vše, co přemoženo kleslo,
je živo, přes co přešel věk.
A ten, kdo ztratil časovosti heslo,
v hovoru smrti našel lék.
5