TUŠENÍ.

František Taufer

TUŠENÍ.
Milostná ukolébavka dnes srdce neuspává. Vydechl večer, nemocný jak dýchá. Krok odcházejících se ztratil v hloubi ticha, jen krátký poryv větru odpověď ti dává. Do listí spadlého i touhy dne jsou sváty, čas, smrti milenec, ni lásce vzejít nedá. Před osvětleným oknem němá postava se zvedá, a slova melancholická si šumí kolovraty. Jak nit by předly bílé na rubáše a věděly, kdos’ oknem že se dívá, přadleny chvějí se, proud slov jim v jedno splývá a slovo Smrt zní neslyšně a plaše. Šum vřeten, zesílený v urychlení, jest jako píseň, Smrtí samou hraná, a tlukot srdce štvaného je rána a zas’ rána... Dnes v truchlou vzpomínku se kdosi živý změní. A luny tvář, jež nad lesy již vstává, jen vodám černým vtiskne políbení. Ve vodopádech slyšet’ hrany hlaholení. Vždy poryv větru stejnou odpověď ti dává. 34