TUŠENÍ.
Milostná ukolébavka dnes srdce neuspává.
Vydechl večer, nemocný jak dýchá.
Krok odcházejících se ztratil v hloubi ticha,
jen krátký poryv větru odpověď ti dává.
Do listí spadlého i touhy dne jsou sváty,
čas, smrti milenec, ni lásce vzejít nedá.
Před osvětleným oknem němá postava se zvedá,
a slova melancholická si šumí kolovraty.
Jak nit by předly bílé na rubáše
a věděly, kdos’ oknem že se dívá,
přadleny chvějí se, proud slov jim v jedno splývá
a slovo Smrt zní neslyšně a plaše.
Šum vřeten, zesílený v urychlení,
jest jako píseň, Smrtí samou hraná,
a tlukot srdce štvaného je rána a zas’ rána...
Dnes v truchlou vzpomínku se kdosi živý změní.
A luny tvář, jež nad lesy již vstává,
jen vodám černým vtiskne políbení.
Ve vodopádech slyšet’ hrany hlaholení.
Vždy poryv větru stejnou odpověď ti dává.
34