ZE TROSEK ZAŠLÝCH.
Spěch času věčný nutí srdce prudce tlouci
a toho, kdo mu naslouchá, dech zatajiti.
Kam oko pohledne, tam vábný pokyn vroucí
záludně zve: za nedostihlým blahem jíti.
Duch nedůvěřivý se vnoří
v propastnou hloubku moří,
přec uzří hvězdy ve vodě se chvíti.
A vzpůrce v okruhu svém ruce marně vzpíná,
by zlomil kouzlo, jež ho vede žitím.
Za zhaslou bludičku mu pokyne vstříc jiná
a zrádná touha cestu posype mu kvítím.
V zajetí světy plují.
Jak ve zakleté sluji
se všechno potácí, co zve se bytím.
Z tohoto tajemna se neodchází smrtí.
Tou branou jdi a najdeš nové vzruchy!
Dech času něhou osvěží a prudkým vanem zdrtí
a, nápoj božský, tvoří nesmrtelné duchy.
Když ve znavené hrudi
hlas jitra k žití budí,
tu zvedni se a nebuď pro vždy hluchý!
8
Slyš, pracující živly zpívají a všechny hlasy
se pojí v mocném chorovodu kormutlivém,
jenž neustane zníti nekonečné časy
a ozvěnou se chví i ve všem pomíjivém.
Ze trosek zašlých roků
se zvedá v mocném toku,
nad ruinami vzkvétá úsměvem a divem!
9