SKLÁDÁNÍ PRO MÉ SYNKY.
I.
Nesplétám pro vás poučení
do poetických věnců.
Chci, aby život jako hřmění
vás vyburcoval z dětských snění
ku pouti zasvěcenců.
Vás nepovedu měkkou rukou
po známých cestách k cíli.
Z těch buďte, kteří sami tlukou
na bránu žití, chví se mukou,
by sebe neztratili.
Před hrůzou zkázy jatý bázní,
vám nespoutávám křídel.
Ať nebezpečí je vám lázní,
k většímu světlu jděte strázní,
pouštěmi k hudbě zřídel.
V okruhu otcovského hnízda
vás láskou nepřikuji.
Jak má i vaše budiž jízda
jen tam, kde z mraků vichor hvízdá
a hvězdy probleskují.
Až uchvácený větrů vzlety,
váš vůz se mého vzdálí
a zavoní vám nové květy,
jak zvím, zda dostihli jste mety
anebo ztroskotali?
7
II.
Do mého ticha zazněl váš pokřik, pláč a smích
a první vaše slova mé odpovědi ždála.
Rtů vašich pohyb smělý je pohybem rtů mých,
jak moje mluva ve vás by probouzet’ se zdála.
Z němoty teskné duch váš vytryskl proudem slov
a volným hlasem touhy do světa volá, kvílí
jak ohněm roztavený a vytepaný kov,
kterému tvary zvonů neb struny dány byly.
Ó jak se nemám chvěti radostí tvůrcovou,
když v dechu vašem mladém šuměti dech svůj slyším,
v rozmachu duše vaší zřím růsti duši svou,
v pohledu vašich zraků sám pozvedám se k výším!
Možnosti tisíceré ve slově jediném
a harmonie slavné jsou v hlase neumělém,
i požár nebezpečný v pohledu nevinném,
bouřlivé myšlenky pod vaším bílým čelem.
A že jste mými syny, zákonem váži vás,
jejž do duše vám ryji jak na posvátnou desku:
„Jen s rozhovorem hromů ať soupeří váš hlas
a duchy svými buďte jen kamarády blesků!“
8