MODLITBA K NOCI.
Ó noci hluboká, jež zapomnění sluješ,
dej, abych nezbloudil, jda tvými cestami,
a v náhlém svítání, kdy slunci ustupuješ,
ať uzřím planout’ kraj, pln rosy, neznámý.
Rtů dívčích svěží hlas, jenž na cestu mi zpíval
do pádu večera a v pozdní doby spěch,
zjev těla ženina, jenž ze zahrad mi kýval,
jak řeka uchvacuj a v moře klesnout’ nech’.
Mých kroků ozvěnu zpět ku příbytkům nenes,
mé jméno zastiňuj všem lidem v paměti,
ke břehům panenským mne v lodici snů převez:
tam chci jak velechrám svůj život stavěti.
Řad marný zvadlých dnů, jichž hořkost ssál jsem v trýzni,
mi polož do cesty, ať rozetru je v prach,
ať ani vzpomínkou mne nenavštíví v žízni
a jako mraků tlum se ztratí v hlubinách.
Vše přikryj mlčením: ať po kamenech řeka
jde písní beze slov, strom v lese stojí něm,
ať vánek po květech bez zašumění stéká
a země vonná spí pod mlžným závojem.
Mne jasem obmývej, jímž hvězdy k zemi kanou,
ať v housle citlivé se celý proměním,
ve struny napiaté: a písní neslýchanou
ať v souzvuk hluboký všech hlasů žití sním.
Ó noci, paní snů, jež zapomnění sluješ,
mne voď, ať nezbloudím, jda tvými cestami,
a z lemů stínů tvých, kdy slunci ustupuješ,
zas vyjdu v nový den, sám sobě neznámý...
11