O POLEDNÁCH.
Když snil jsem zamyšlen pod sluncem za poledne,
sil zástup v tanci spěl, podoben davu lidí,
jenž množstvím rukou svých zemí jako hříčku zvedne,
sám sebe neznaje i rozkvétání řídí.
Zázrakem barevným ověnčil obraz žhavý,
v potocích ztracených nejsladší píseň šeptal,
ohnivou myšlenkou zažehal mužné hlavy,
milostí touhy své znak mocný v duši leptal.
V jeskyních krápníků zázračné dílo tajil,
horami zachvíval, skaliny pevné tesal
a slovy ryzími o štěstí lásky bájil,
když ptákem střeleným s azuru k zemi klesal.
Kol strojů v továrnách řadil se zadumaně,
o vládě nad hmotou tkal záměr tisícerý.
Keř růží zasadil do ňader horké stráně
a klenby kathedrál podpíral nad jezery.
Perutmi oblaků se nesl nad pralesy,
v poryvech větrných bolestí srdcí vzlykal,
v hlubokých propastech zakřikl děsem kdesi,
kde život umíral, z těl mrtvých opět vznikal.
Rozkázal mlčení, by skrytá slova znovu
složila básníkům v ohniště jejich dílny,
na tvrdost kovadlin jak žhoucí kusy kovu
ať dá jim nový tvar kladivem mistr silný.
16