K VEČERU.
Marie, které neznáte, šla vonným sadem,
a cest bílých pouze lehounce se dotýkala
a tak si vzdorně zpívala: Zem’ dýše chladem,
je slunce její nemocné a nad západem,
do údolí se střásá noc, by lože stlala.
Jak věčná lampa v těle mém má láska svítí
a mými zornicemi v tmu jak požár plane,
ač moje rozpálené rty jsou jako kvítí,
jež nikdo neutrhne, nebude je míti
jen noční vítr mrazivý, jenž z rokle vane.
Já v pospas muži tělo své na loži nedám,
neb všichni země živlové mne opojují:
ve vodách tichých, ledových svou rozkoš hledám,
na plecích větrů divokých se k nebi zvedám
a ohněm světů hořících se pohybuji.
Jen vzdušným, lehkým dotekům se v touze vzdávám,
v měsíčné, bílé paprsky jak v náruč klesám;
a pouze křehké traviny, když s nimi spávám,
dávají v krev mou vejíti svým hořkým šťavám.
A v čistém chóru života já stále plesám.
19