PÍSEŇ NADĚJE.
Mne neklid bojácný na pouti nepřepadne,
ni lítost tesklivá po letech odvanutých.
Po všem, co odešlo, znám vzpomínání chladné,
svých nečtu pamětí ve knihách listů žlutých...
A těm jen naslouchám, kdo pějí přede mnou.
Znám palouk na nebi, jenž konec mít se nezdá,
a květem těším se, jenž věčně rašit bude
jiskrami z mlhovin a z mraků vstane, hvězda!
Do noci hluboké mi jitro z dálky hude,
čas v rose zapadá peřejí tajemnou.
O zemi hostinné, kde klasy zrají, zpívám,
i o té, již svým snem v záplavě růží tuším,
o slunci na nebi, jež světlem padá k nivám,
o slunci krásnějším, jež zjevuje se duším,
o životě, jenž hřmí, i v myšlenkách jenž plá.
Chci duchem ovládnout’, co kolem mne se chvěje,
i vše, co přichází a co se teprv chystá,
co zmírá uvadlé, čím vesna vždy se směje...
V bouři i selance je duše moje jistá
a marně vzpíná se u paty mé zášť zlá!
S vodami neběžím, vichřicím nepostačím,
na cesty ztracené se neptám chvějných stínů.
Je pouze myšlenka mi silným křídlem ptačím,
jí nad zem vznáším se, do mračných sedám klínů
a v křivce nesmírné se dotknu mořských vln.
Jsem jako živý strom, jenž před rozkvětem plane
a rosu, ptáka, blesk si láká do koruny,
v niž světlo bílých hvězd za nocí tichých kane...
Ba pouhý poutník jsem, však srdce mého struny
jak harfa zazněly a naděje jsem pln.
28