SLAVNOST KLASŮ, MEDU A RŮŽÍ.
Za jitra rosného šla se mnou moje čeleď
polními cestami na zděděný můj lán
a slunci řekli jsme: „Dnes budem tobě velet,
nad námi zastav se, k dalekým mořím neleť
a zlato v paprscích nám smetej se všech stran!“
Zvěř spící krokem svým jsme vyplašili z doupat
a větru ztichlému jsme děli: „Vstaň a hrej,
by naše myšlenky k blankytu mohly stoupat,
kde hvězdy nezřené se rozvíjejí z poupat,
jiskrami tryskají a dávají se v rej!“
Jak z prsův otčiny jsme ze studánek pili
a v pole vešli jsme jak v ozářenou síň,
kde v zápas scházejí se všechny země síly,
kde cenou vítězů je veliký snop bílý
a šťastné úsměvy osmahlých průvodkyň.
Všech živlů bezcitných odpůrci zapřisáhlí
vítězství známe též a ulehčení ztrát.
Čas předpovídáme i bouře příchod náhlý,
určíme počet zrn, když do klasů jsme sáhli,
a víme, kolik fur do našich vjede vrat.
Jak stáda poslušná šly dny kol žírných lánů,
jak ptactvo zpěvavé čas jasný přeletěl.
Když bojci hromoví z oblačných vyšli stanů
a zemi zranili, déšť omýval jí ránu,
zchlazoval polibky rozežhavených střel.
Potoky veselé vyběhly z ňader strání,
tančily přes pole v písni a hovoru,
budily klíčení, sílily rozkvétání
a nalévaly klas, když červencové zrání
kraj celý změnilo v života komoru.
44
Odbily hodiny, slyšeli jsme je zníti
v neklidném praskotu, jímž pukal plný klas,
i v dechu horoucím, jímž zavonělo kvítí.
A náhlý času spěch v oblacích počal hřmíti,
jak nepokojný žnec se vmísil mezi nás.
Jsme jako příval vod, jenž s polí všechno sbírá,
jsme jako armáda, ženoucí útokem;
našimi ranami však nikdo neumírá:
nového života se naplňuje míra
v údolí kvetoucím, šťastném a hlubokém.
*
Kdo spočte roje mé, jímž úl byl příliš těsný,
a proto v poledne, kdy nejkratší byl stín.stín,
kdy z lesa blízkého zavoněl podrost vřesný,
se posléz’ rozhodly a prodraly se česny!
Jak vzlétly, zahrada je posbírala v klín.
Teď visí na stromech jak hrozny v budoucnosti,
z nichž léto vytlačí mi šťávy plný džbán.
A v tichu bezvětří jsou hlasem výbojnosti,
poledním výkřikem toužící horoucnosti,
hučením zástupů u zaslíbených bran.
Obětním pohybem své roje s větví stírám
a plny paprsků je střásám v úlů šeř,
poklady hořící v temnotě uzavírám.
Na dlani nesu je, upadlé v trávě sbírám,
jsem jimi obsypán jak rozpučelý keř.
Rozkvétej, zahrado, když včely mé se zvednou,
máj nový přivolej na sklonku července,
a v srpnu rozkveť zas a v září ještě jednou,
než víno dozraje, než listy stromů zblednou,
než slunce uhasne dnům smavým v čelence.
45
Kveť, kraji, na cestách, v úhorech, na souvrati,
na březích potoků, na mezích, v tichu brázd,
i vonným travinám dej znovu rozkvétati:
ať bouřný časů vůz se na tvých luzích zvrátí,
než včely naplní nesčetný medem plást.
Vichory propastí, jimiž se věčnost valí,
vy, křídla obrovská, jichž neviděný let
oblaka rozhrne, unáší hvězdy v dáli,
vy, housle vesmíru, varhany kathedrály,
v nichž zurčí paprsky, přelomen zvoní led,
teď píseň nejtišší, již dovedete, hrejte,
jak píseň horských vod zajatých v hlubinách.
Mých rojů královny v blankytě uvítejte
a víno závratí pít v dechu svém jim dejte,
až splynou s vítězi v mrazivých výšinách.
*
Lán mého obilí již odpočívá skosen
a roje nejmladší po snubních výletech
sní o budoucnosti... Jde večer stínem sosen
jak dělník znavený a usedá si zrosen
do zahrad, na dvory, pod lomenice střech.
Ten večer podobá se vigiliím svátků.
Po těžké lopotě nám stírá z čela pot,
hořkosti nejistot a bezradnosti zmatků
jak cizí vetřelec odhání z našich statků
a světlo bílých hvězd nám střásá do temnot.
Poslední otázka uhasla na rtech dětí;
jak postřelený pták svá křídla složil chvat:
v snách těla zemdlená se nepřestanou chvěti,
neb spánek vínem svým je počal napájeti...
A láska přede nit jak zlatý kolovrat.
46
Sám, všechny opustiv, jsem vyšel na zápraží
a venku sekáče jsem slyšel kosy kout,
kde stíny topolů na poli stály stráží.
Tu večer objal mne neviditelnou paží,
čís’ hlavu cítil jsem na prsou spočinout.
Ne, ještě nemohu dát uspati se mdlobou,
mně posud nezvonil klekání pozdní zvon
a doba modlitby mou nikdy není dobou.
Se živly bojuji, se slabostí a zlobou
a život ospalý mne leká víc než skon.
Nocemi prodírám se k vítěznému ránu
a růže v zahradě, jež večer rozkvetly,
jen proto utrhnu, bych zastřel mnohou ránu.
Den ztrativ na vždycky, přec bez únavy vstanu
a kráčím cestami, z nichž hvězdy odlétly.
Na vozy naložil jsem pyšné zlato klasů
a z plástů vymetal jsem nejvonnější med:
však růže, růže mé jsou slibem lepších časů,
v tmě noční zvěstují mi smavou jitřní krásu,
žní bouře, plameny, dnů žíznivost i vzlet.
Z těch růží nikomu já věnců neuviji,
bych jimi ozdobil své vyznání a zpěv.
Neznámá láska má snad s úzkostí mne míjí,
však zrak můj do dálek se nenasytně vpíjí,
a kudy vpřed jsem šel, je ve stopách má krev.
Nad každou studánkou se lačný nenakloním,
nedám se zkonejšit pramenů úskokem.
Svým touhám svěřím se jak osedlaným koním,
a dokud ve hvězdách svým slovem nezazvoním,
svět nepřestanu brát z vesela útokem.
47