POLNICE.
Mne větry bouřlivé si k ústům nasadily
a do čtyř světa stran volají na poplach;
zvon požární mnou lká, strach srdcí ve mne kvílí,
zlý výkřik vítězů, vzdech slabosti i síly
mnou letí k nebesům, hřmí echem v dálavách.
Jsem všude slyšena: svým hlasem skály bořím,
burcuji národy v hodině odvety,
písněmi svobody se v oblak jitřní nořím,
mdlé žalmy otroků přednáším ztichlým mořím
a hymny nadějí tkám v ptačí rozlety.
Můj zpěv je kamenem, jenž nenajde dna času;
v hlubinách bez konce jsem kruhy zvířila,
po vlnách temnoty, po propadlištích jasu
od věků do věků jde uragan mých hlasů
jak šíp, jímž životu jsem srdce zjitřila.
Nad střechy hořící jsem nesla rozkaz králů
a v cirku césarů jsem hrála k oběti,
smrtelně chroptěla u nedobytných valů,
jak setbu příšernou jsem vzkřek svých intervalů
nasila do klína všech příštích století.
Kde já jsem zpívala, zástupy umíraly
a duše zděšené, domova zbavené,
cestami vyhnanců se nocí ubíraly;
jazyky národů, jež hudbou básní hrály,
do prachu klesaly, vlaštovky znavené.
Dech můj je severák, jenž vane v kraji sirém,
rve žití radosti jak listy ze zlata,
jež spadly se stromů a neseny jsou vírem
v oblaka zčernalá, kde ticho zdá se mírem:
však bouře splétají tam blesků tenata.
55
Povedu vladaře, by dobývali říší,
laviny ničivé poženu v údolí
a touhy tvořivé do nejmodřejších výší:
po každém útoku ať nebesa jsou bližší
a města pyšnější rozpětím kupolí!
56