VZPOMÍNKA NA DOBROVSKÉHO.
V soumraku doby válečné daleko dlelo jitro naše,
nejistá světla uhasla nám v těžkých stínech rozcestí,
bez vůdců, v temnu ztraceni a v nedůvěře šli jsme plaše
za sluncem, v jehož paprscích jsme chtěli divem rozkvésti.
Hlas minulosti vyčítal nám mdlobu zotročených paží,
husitský chorál z hrobu zněl jak mrtvých otců prokletí.
Lid bezradný se podobal zrazené opuštěné stráži,
jež v poli kdesi krvácí a hyne marnou obětí.
Jak sto let by se vrátilo a rozpřáhlo se smrti kosou.
Zas pouze písní žili jsme v chudobných osiřelých zdech,
budoucnost naše neznámá jak vidina šla nohou bosou
po zimních cestách umrzlých: byl poryv větrů její vzdech.
Však z tmy, jak kdysi před léty, před námi paprskem ses mihl,
sám trochu nedůvěřivý hrst nadějí jsi rozházel
jak časný březen kolem nás, a když nás jarní vichr zdvihl
na bedrech k tanci rychlému, svým duchem jsi nás provázel.
61