PROSBA.
Dej duši mého lidu, osude, mohutnou sílu křídel,
a až se zvedne znovuzrozena nad popel mrtvých let,
je v tanci modrých větrů provázej a u věčnosti zřídel
skrop svěží rosou nesmrtelnosti, ať promění se v květ.
Hrst nemožností rozhoď do vzduchu, ať září jako světla,
po nichž své ruce vztáhnem bez bázně až do ledových sfér
tak mocně, široko a daleko, by hvězdu, která slétlaslétla,
jsme mohli v prudkém pádu zachytit a určit její směr.
Dej naší řeči novou hudbu slov, ať jako potok zurčí,
jenž běží luhy rozvoněnými kvetoucím domovem,
ať láva sopky ukryté v ní vře a žití touha tvůrčí
jí boří mrtvá nebe zakletá v zahřmění hromovém.
Buď jako tvrdá ruka mozolná, jež kleče pluhu drží,
prst z útrop země k slunci obrací a plní semeny,
když plodnost v teple paprsků k nám padá jarní strží
a všechna lůna obtěžkávají života břemeny.
Svěř naším pažím světův otěže, až nejslavnější jízda
kdes’ na rozcestích hlubin neznámých tě zradí únavouúnavou,
a rozkaž bludným ptákům nadějí, ať stavějí svá hnízda
v zelených větvích věků budoucích jak slib nám nad hlavou.
68