PÍSEŇ MOCNÝCH.
Mým smyslům v požitek se život slavně vzňal
jak ověnčený vůz, jenž v neznámo se řítí,
a jak by rythmoval jej kopyt pádný cval,
zpěv mocných slyšel jsem na jeho cestách zníti:
„Své ruce vztáhli jsme, abychom do dlaně
jak v ústa žíznivá pojali proudy světla,
a síly klekaly nám k nohám oddaně,
poušť země pochmurná veselým žitím zkvetla.
V prach skal jsme deptali, v nicotu ornice
šíj rábů skloněných i tvrdé hlavy množství,
a slovy hrdými jak rozkaz polnice
jsme k boji vyzvali i hodující božství.
Zem celou spiali jsme vědění řetězy,
jak ženu nevolnou ji vesmírem jsme vedli
a z jejích tajemství jsme v touze bez mezí
jak z vnady úžasné panenský závoj zvedli.
Všech světů otěže jak vítěz vozataj
v závratném poznání a tušení jsme chytli
a zamířili jsme i tam, kde v noci kraj
mdlé hvězdy nadějí před jitrem nezasvitly.“
Tak mocní zpívali; však v rachot jejich kol,
když těžce po cestách k výšinám uháněli,
ve větru slyšel jsem zlomený zpívat stvol,
jak vírem unášen pozdravil vesmír celý:
„V nic, plné zázraků, já s vámi doletím.
Nad stromů vrcholy, až pojedete horou,
mne slunce oblaží paprsků objetím,
ve smrti oslní mne život novou zorou.“
70