PŘIJÍMÁNÍ.

František Taufer

PŘIJÍMÁNÍ.
Je tráva vysoká v sny něžné skolébaná, šepotem větru zlíbaná se uložila spat. Den slunný ztracen zas’ jak hřivna zakopaná, o které ani nevíme, kde lze ji vyhrabat’. A v tichu nesmírném vše stojí bez pohnutí, přestaly stromy šuměti a píseň utichla. Skloň ke mně hlavu svou, kol věnec ovinu ti, zulíbám dlouze ústa tvá, jež v touze zavzdychla. Snít’ dám ti o lásce tím truchlesladkým sněním, jež vůní dýchne ze tvých rtů jak víno z poháru, omamné víno rtů, jež blaží zapomněním, jed sladce mdlý a rozkošný všech květin odvarů. Ve světle měsíčném mi v přelud bílý vzhoříš, v div tělo tvé se promění a v zázrak milostný; tvá ruka chvějící, již na rty moje vložíš, jak lžíce bude živoucí, v níž pokrm svátostný. I přijmu tělo tvé, jež do noci mi září se světlem luny bělostným, v němž rozkoš zdá se chvět’. Bez hříchu zemřeme jak obět na oltáři, zápalná obět smíření a marně vzkvetlý květ. 35

Kniha Země milostná (1912)
Autor František Taufer