MELANCHOLIE.
Nejkrásnější hudba bloudí po nábřeží,
ale v moje nitro sladce neproniká.
Třešňovými květy alej stinná sněží,
štěstí poledne již zvoní se všech věží,
plody dozrávají pro stůl hodovníka.
Jsem jak žnec, jenž ztratil na cestě srp žňový,
hospodář, jenž našel osení své chudé.
Jak by na mé duši visel šlojíř vdoví,
jak bych v divé bitvě žití komoňovi
ze sedla se skácel v tratoliště rudé.
V podrostu jak byl bych srnou zastřelenou,
jak bych v stráni ležel poraženým stromem,
v rozbouřeném moři lodí potopenou,
tesknou vlaštovicí v oka zapletenou,
v opuštěném poli zapáleným domem.
Jsou myšlenky moje večerními stíny,
jimiž moje duše sad svůj ozdobila,
jak by truchle ženy kladly ve své klíny
nejčernější květy člověkovy viny,
jak by ústa v žízni nápoj pekel pila....
53