My trpěli. Kdo trpí, hledá Krista.
Rád vzpomínám, jak’s přišla ke mně
a vzjásala tak srdcejemně:
„Hle, divů div jsem našla nenadálý –
zvěst Zeyerovu o Abgaru králi,*)
jak tváří Kristovou byl uzdraven,
zvěst miloučkou jak dětské duše sen!“
Zář plesu Tě krásila čistá –
Ty’s v duši své viděla Krista,
tvář Jeho v nitra zátiší
slast ronila Ti nejvyšší.
My trpíme. Kdo trpí, hledá Krista.
Mou duši mučí srdcí chlad,
jenž Kristu v úděl odevšad,
a Tobě hlásá chorý svět,
že Krista v Církvi nevidět.
Ty trpíš. Ó přitul se k duši mé v trudu!
Ty lilií buď mi, já stvolem Ti budu
i půjdeme pospolu, nejsi-li jista;
já pouští Tě ponesu – hledáme Krista!
Kam kročíme, drahá, tam tklivými divy
své ovečky zanáší Kristus, Bůh živý.
On království Boží jim nabízí v dar,
On víru jich vzněcuje v mohutný žár,
On za slzy vrací jim neviny skvost,
On Tělem svým dává jim titánů zrost,
On za ně jest obětí v zápasů dnech,
On z bojů je vynáší na rajský břeh,
On vroucněji touží po siré duši,
než andělsky něžná mysl Tvá tuší. –
Trp se mnou dál! Kdo trpí, hledá Krista.
A v nadešlé chvíli
jak zářný zjev bílý
v mé tichounké samotě staň!
I vzlétneme spolu,
všech zproštěni bolů,
kde láska svou vyplácí daň;
tam otevře nám kdosi,
zrak sladký plný rosy
a skráň jak bílý den,
a snivých do tváří
nám úsměv zazáří,
jímž Abgar uzdraven.