LABUŤ.
SIGISMUNDU BOUŠKOVI.
Den zapadá –
Jdou vody a dmou se a valí
a hltají pahrbky, skalí
a na svahy, roviny, lesy
jak bestie hřívy své věsí.
Důl naplněn – hory se níží
a v smutku, jenž mrakem se plíží,
změt šílených srdcí se topí, topí, topí –
již po živých nikde stopy.
A západ, lampa záplavy,
tak příšerně jest krvavý.
Den zapadá –
Aj, čaroluzný bílý hrad
jak zázrak zůstal ještě stát;
až dosud hrdě zeď i sloup
ční nad zpěněnou, vírnou hloub!
A z brány labuť zírá v dál,
kde divně západ krví vzplál,
a doufá, ve tvrz nadějí
že přívaly se nevlejí.
64
V tom slyšet rachot hromový –
zeď puká, trne sloupoví,
hrad nádherný v bezedno padá, padá, padá –
a bělounká labuť mladá
jak lupen plyne po moři –
Již krví západ nehoří.
Den splynul v noc –
Vod černá bezdna bouřně se dmou
a labuť pluje vírem a tmou;
jak lupen plyne v neznámou dál,
až náhle východ růženě vzplál.
Zpod mračen obrys břevna se kmit’ –
dvě nohy na něm přibité zřít;
ty nohy dvě do vírů svítí, svítí, svítí –
k nim labuť se bleskem řítí,
až zachvátí je perutí –
Ó čarovný zpěv labutí!
65