PROBUZENÍ.
V můj sen cos krůčky měkkounkými kluše – Kdo ťuká na fortnu mé zdřímlé duše? Něžný hlas.
Jsem ta, jež kdysi v tobě, křepkém junu, své tklivé hudby rozechvěla strunu. Já.
Tvá něha marné nástrahy mi snuje, mou píseň dávná hořkost otravuje. Poesie.
Jest hořkost usedlina, jejíž hnutí tvé písni přidá lahodnější chuti. 5 Já.
Má duše v teskné babí léto vchází, v ní vadne písní jarosvěží mlází. Poesie.
Jest jeseň mužů plna vážné dumy, jak zralé víno její píseň šumí. JáJá.
Jsem pohrdaným, prostým klášterníkem, svět písně mé by neuvítal s díkem. Poesie.
Kdo Krví Páně rosí nitro svoje, ten píseň čerpá z nejsladšího zdroje. Já.
Když tolik po ní tužby tvé se ženou, v dar skrovný měj mou píseň opozděnou! 6

MOŘSKÉ OKO. METHODU ZAVORALOVI.
Být mořským okem v závratné výši, kde Tater obři svobodně dýší, kde před pádem křídla jen jista – to oko jest víra má čistá. V hor oko víchor v zlobném běse cest nízkých prachu nedonese ni bláta kalné přívaly – mé víry život nezkalí. Jak titáni nad zášti plemenné stvůru pnou velebné Tatry leb kamennou vzhůru a nad pychem cizích, jenž děti jim bije, jich průhledné oko zář nebeskou pije – mé touhy jak Tatry se výší z tmy modlářství k osvěty říši a nad bídy rmutem s jich vrcholů zírá v tvář Boží má křišťálná, hluboká víra. 7

MOTÝL.
Zřím nad svým hrobem za věky, jek trouby slyším daleký – tu mžikem hrob se rozptýlí, i vidím letět v zářné visi, co pod křídly mu země mizí, svůj očarný tvar motýlí. Ó motýli, veta již po květů říši! Kam schýlíš své krásy, jež jarostí dýší? „Hle, Pán se blíží v oblacích a v boku bílém jako sníh má růži vonnou, čarovnou, jež luhů rajských královnou; tu Longinův tam štípil hrot, když otvíral zdroj živých vod, bych měl kam nyní, blahem zpit, svá lepá křídla přitulit!“ 8

SPEKTRUM.
Plam posvátného zanícení mou duši v jasný hranol mění, jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj svou nádheru předivný světelný taj. Ó rozkošné sálání ruměných lící, úst růžových, pivoňky temně se rdící i červánků vylitých na tlumy hor, jak luzně se duši v tvé teplotě zračí žár lásky všech nebeských pochotí sladší, v níž původ i bytí má všeliký tvor! Té lásky roznět nadšený šleh’ nejprudšími plameny, když v usmíření lidských vin krev na kříži lil Boží Syn, a zázrak její po tu chvíli v tvar hostie se denně chýlí jak tajůplné perutě, by světlem byla v temném dolu a střílet mohla v touhy bolu svým šípem duše labutě. Ó lásko, které nepochopím, nech v žár tvůj celou duši ztopím, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství! 9 Jak úchvatně kolem žluť nádherná hoří! Ať do skvoucích komposit ponořím hled neb do změtu těles, jenž v oblohu vset, já zatonu ve světla, ve zlata moři. Zde vizte, pyšná knížata, zdaž tak jest na lesk bohata, tak vzácna vaše nádhera i skvoucí sláva veškera jak ona, v jejíž zlaté stopy svět veliký se všecek topí! Ó slávo Boží, jejíž třpyt Bůh sám jen stačí pochopit, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství! Tvé přelahodno zbarvení, trav, křovin svěží zeleni; tvým prostým vděkem prokmitá zář jakás vyšší zakrytá a časem vzejde z tajů tvých ráj luzný květů kouzelných. Tak milý, plný skrytých krás Ty’s, Ježíši, byl v blahý čas, kdy zázračný Tvůj kyn i hled svět uchvácený k ráji ved’, a zračitě jevilo božství Tvé tělo, když sněhem se na hoře v proměně skvělo. Ó Slova v tělo snížení, jímž lidstvo došlo spasení, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství! V modř ledovou nebes a moře jas půvabný vylévá zoře, 10 že letím těm bezmezím v záchvatu vstříc, bych v zákoutí tmavé se nevrátil víc. Ty, Bože, svou nesmírnost chladnou též oskvíváš vlídností vnadnou, že padám jak meteor v něžný Tvůj klín a klokotem slavíků jásám, co v letu tom okovy střásám a nade všech trudů se vynáším stín. Ó žasná Boží nesmírnosti, v níž divů vírný svět se hostí, jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství! Plam posvátného zanícení mou duši v jasný hranol mění, jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj svou nádheru předivný světelný taj. Ó předivný světelný taji, až ztopí mě v edenském kraji jak přívaly blesků tvůj zračitý svit, pak bytost má na žaltář chvály ti vzhude a věčně svým jásotem omdlévat bude i věčně se z omraku křísit a žít! 11

TOPOL.
V mých upomínkách z dětství vrcholí kus cesty zasněžené s topoli. Ó jaká čest, kraj cesty mužně stát jak strážce nezdolného majestát, směr k cíli značit pyšným vrcholem – Jsem u cesty tím strážným topolem. V mých upomínkách z dětství vrcholí kus cesty zasněžené s topoli. Já vím, že řeknou: „Topol škaredý v kraj zastírá nám volné rozhledy a role stíní planou zelení; čas vytít jej a hodit plameni.“ V mých upomínkách z dětství vrcholí kus cesty zasněžené s topoli. Ať vytnou mě, když aspoň jedinou z těch duší potřísněných provinou, jež po bezcestí bloudí zatmělémzatmělém, smím učinit zas bílým andělem! 12

EUCHARISTIA.
Ó láska, ó šílení, za tolik dluhů a za všecku pýchu pnout nad mého života neplodnou líchu jas kněžství a smíření duhu! Ó láska, ó šílení, volat: „Můj druhu, ač plný jsi hříchů a země ač Sodomou pustého smíchu, tvým slovem chci vězněn být v hostie kruhu!“ Ó dojmy, ó záchvaty, nachýlit hlavu a zrodit div největší světa a řítit se v blesky, jež hostie metá! Ó dojmy, ó záchvaty, věřících davu vstříc jásat: „Sem ke mně, vy hladní, vy bludní – mám v rukou svých bezednou života studni!“ 13

PŘÁNÍ.
Jak Dunstan chtěl bych svatým být a probdít v chrámu noční klid. A chtěl bych, by mě duchů řad jak jej v ráj sladký přišel zvát. A jako on bych měkce řek’: „To, andělé, mi není vděk. Jak opustit kraj temný psot, když zítra slavný Boží hod? Kdo zakáže mým ovečkám, když plničký jich bude chrám? Kdo dá jim Krista v růži úst, by zkrotil trapný duší půst? Ne, ne; ač prahnu po nebi, mne ovečkám jest potřebí.“ I byl by v nebi shon a ruch! – A hněval by se dobrý Bůh? 14

COMMUNIO.
Mé prsty přichvěly se k pateně – v dům pustý vítám Pána zmatenězmateně. Strž bouřná se na chvějnou duši mou řítí – již mořem, jež bílými jiskrami svítí, jak zmítaná lilie plynu a v bezedno klesám a hynu. Proč vnášíš, Pane, zas a zas v chrám rozpadlý svůj božský jas? Proč vede Tě sem lásky hlad, když nevím, jak Tě přivítat? Jen bol a smutek hluboký můj ochabělý zrývá cit, že věčné lásky přítoky chceš na mém srdci promarnit. Máš jiných duší dost a dost, jež přijmou Tě jak zářný skvost a jásat budou blaženy, že vracíš jim ráj ztracený. Co v pustinu Tě přihání, kde’s dožil se jen zklamání? 15 Ó rozumím Ti, Pane můj! Ty na mně bídném stůj co stůj chceš světa všeho před zraky své velké jevit zázraky. Tvých odlesků moře bez konců, hrází v hloub duše mé jiskry vznětlivé hází; kams do výše chvatně mi roste duch mělký – již sahám až za hvězdy, Christofor velký, a v temný vír pozemských žalob i plesů jak pochodeň věků Tě vítězně nesu. 16

PROSBA K UKŘIŽOVANÉMU.
Za ty hlavy, které v nepodajné pýše s Luciferem chtěly božské dojít výše a svět potopily v hříchů záplavu, tu svou korunu mi polož na hlavu! Za ty ruce, které pérem jedovatým brojí proti snahám otčiny mé svatým a Tvou Církev denně stokrát poraní, hřeby rukou svých mi vtiskni do dlaní! Za ty nohy, které pásmo dlouhých roků v bujném tanci šlapou bílém po otroku, posléz odkopají obět ubohou, hřeby nohou svých mi zapusť do nohou! Za ta srdce, která v odporu a vzdoru vymkla se Tvých kněží posvátnému sboru a Tvé lásky hrozný vyzývají soud, rač mi srdce dát svou hrálí probodnout! 17

PORTA COELI.
Já vrátil se do tiché klášterní cely jak holoubek, s kterým se krahujci přeli; zde po těžkém za duše boji mé hluboké rány se zhojí a zastaví kouřící krve tok vřelý. Ó porta coeli! Mé jinošství toulá se kolem – Jak sladko se v růžích a poupatech topit! V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’ a zachvěl se hlubokým bolem. Zas na kněžské jaro své zírám – Jak hořko se v trnech a bodlinách topit! V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’ a žalostí hlubokou zmírám. Teď po své se rozhlížím cele – Co růží, co trnů tu v rozkošném ladu! V nich Srdce Tvé vidím a k Němu se kladu tak důvěrně, přítulně, vřele. 18 Ó Pane, jak láska Tvá hřeje! Já chtivě ji lokám a svítá mi nebe – a náhle tak mučivě v duši mne zebe a tesknota krutá mnou chvěje. Ach, vidím tam v dáli své stádo! – Tvá láska ráj sladký mi v ústraní dala, než za ráj ten ovečky milounké vzala, jež srdce mé páslo tak rádo. Ó trýzeň, ó muka, dlít za mříží cely a ztápět se všecek v ráj lásky Tvé skvělý a vzpomínat na svaté boje i na něžné ovečky Tvoje, jak v pustinách o strast a bídu se dělí! – Ó porta coeli! 19

SEN. PŘEVORU LOHELIU SCHMIDTOVI.
Sad klášterní byl samý květ – mé srdce mučil starý hnět, až umdlel jsem a v trávě zdřím’ – Ten krásný sen já živě zřím. Strom luzný vyhnal z ňader mých; co květů na něm, zářný sníh. Již květy v třešně změněny; co třešně, granát ruměný. A z jasných oken vlídných cel roj holoubků v sad vyletěl. A přímo ke mně hnal je hlad, kde který na strom chtivě pad’. A všecko zabral jejich plen, plod sladký, listí, větve, kmen. 20 Jen jízvy purpur temný vzplál, kde lákavý strom pyšně stál. – Sad klášterní je samý květ – mé srdce mučí starý hnět a vrací je v ten krásný sen, kdy holoubkům se dalo v plen. 21

EPIŠTOLA DOLOROSE.
My trpěli. Kdo trpí, hledá Krista. Rád vzpomínám, jak’s přišla ke mně a vzjásala tak srdcejemně: „Hle, divů div jsem našla nenadálý – zvěst Zeyerovu o Abgaru králi,*) jak tváří Kristovou byl uzdraven, zvěst miloučkou jak dětské duše sen!“ Zář plesu Tě krásila čistá – Ty’s v duši své viděla Krista, tvář Jeho v nitra zátiší slast ronila Ti nejvyšší. My trpíme. Kdo trpí, hledá Krista. Mou duši mučí srdcí chlad, jenž Kristu v úděl odevšad, a Tobě hlásá chorý svět, že Krista v Církvi nevidět. Ty trpíš. Ó přitul se k duši mé v trudu! Ty lilií buď mi, já stvolem Ti budu i půjdeme pospolu, nejsi-li jista; já pouští Tě ponesu – hledáme Krista! ——— *) V Kronice o svatém Brandanu. 22 Kam kročíme, drahá, tam tklivými divy své ovečky zanáší Kristus, Bůh živý. On království Boží jim nabízí v dar, On víru jich vzněcuje v mohutný žár, On za slzy vrací jim neviny skvost, On Tělem svým dává jim titánů zrost, On za ně jest obětí v zápasů dnech, On z bojů je vynáší na rajský břeh, On vroucněji touží po siré duši, než andělsky něžná mysl Tvá tuší. – Trp se mnou dál! Kdo trpí, hledá Krista. A v nadešlé chvíli jak zářný zjev bílý v mé tichounké samotě staň! I vzlétneme spolu, všech zproštěni bolů, kde láska svou vyplácí daň; tam otevře nám kdosi, zrak sladký plný rosy a skráň jak bílý den, a snivých do tváří nám úsměv zazáří, jímž Abgar uzdraven. 23

PŘÁTELSTVÍ.
V dar vítaný mi nesouc růže svíží kdys něžné přátelství se ke mně bralo – Zvad’ vonný květ, jejž v podzimek můj tkalo, a tichý bol mě sklíčil trapnou tíží. Tu Trpitel mi ožil na svém kříži – dvé rukou od břevna se odervalo a jako lilií pár ke mně vzpjalo a snivý zrak až v duše dno mi shlíží. A z koruny Mu trny padly k zemi. Já rozuměl a chvatně trny těmi hruď rozdrásal si v divé touhy bolu. Jen ještě výkřik šílený to stálo a v rukou srdce krvavé mi vzplálo. To Ježíš vzal – a nyní jdeme spolu. 24

POD MATČINU PODOBIZNU.
Tvůj obraz chovám. Kouzelnými tahy jej na plátno vdech’ mistr znamenitý. V pleť obličeje s jara stopou vryty Tvé srdcejemné o mé blaho snahy. Ty vrásky Tvé, ten očí Tvých lesk vlahý tak věrně vyjadřují vše Tvé city, jež do otázky nejtklivější vlity, zda šťasten v dáli rozenec Tvůj drahý. Jsem šťasten, matko, hledě s resignací, jak zlata dobývá svět těžkou prací a mysl mění podle větrů svistu. Jen dvojí starostí jsem zasmušilý – ty vrátit k ráji, kteří pobloudili, a vlastní duše neodcizit Kristu. 25

ANDĚLU STRÁŽCI.
Má fantasie vděků všech se chytá a v zářnou podobu je spřádá směle, by v líbezném Tě zobrazila těle i kouzla zjevila, jež v Tobě skryta. Když duše ruchu všedního již syta a já se k Bohu tulím v tiché cele, Tvé zraky vidím, jitřenky dvě bdělé, i křídla z duhy krás a z vůní slitá. V Tvé hrudi bělisté jak stříbro luny tkví jakýs prosvítavý kotouč slunný a v něm cos chvěje se jak jemné struny. Ó chápu kouzelné Tvých ňader taje! V nich místo srdce zlatá lyra plaje a ruka Boží tiše na ni hraje. 26

ZAPŘENÉ LÁSCE.
Jsou v srdci mladém city vřelé jen zalíbení v dívčím těle? Já vidím Tvé červené líčko. Jest žár, jímž mladé srdce buší, jen zalíbení v dívčí duši? Já vidím Tvou divokou duši. Stát na svém a nedbati zvyků ni lidí, být mužatkou, stíny kde dívčiny vidí, být prudkosti záchvatné řekou a zároveň vlaštovkou měkkou – Já vidím Tvé červené líčko, já vidím Tvou divokou duši. Mé srdce, k lásce velké, věčné hotovo, z dvou srdcí volit mělo – Tvé neb Kristovo; já zapřel Tvé červené líčko, já zapřel Tvou divokou duši. Proč zjev Tvůj v lesku jarých vnad zas po letech mi v duši pad’? 27 Chceš upnout mě v kruh okovů či zapřena být poznovu? Ó neprchej! Ó zůstaň tam, kde’s trůnila jak drahokam! Já vidím Tvé červené líčko a zakouším drásání hlohu, já vidím Tvou divokou duši a modlím se za Tebe k Bohu, já vidím Tvé červené líčko, já vidím Tvou divokou duši, Tvou oddanost přítulnou, vřelou – chci Kristu být obětí celou. 28

LVU XIII.
Drak pekelný vzjásal: „Lev chuďas je stár – teď Nevěstu Kristovu přivedu v zmar.“ Svou slinou chtěl zatopit země kruh valný – Tvé nadšení tráví jed nevěry kalný. Bít v nebe chtěl ocasu spiralou dračí – Tvá pata mu k zemi leb ještěří tlačí. A kdyby jen trochu moh’, odpůrce klatý, jak rád by se vymkl zpod vítězné paty! – Ó věčně stůj na něm, náš tatíčku zlatý! 29

NOVOSVĚCENCI.
Již jásavé obzory zapadly za tebou, již dopita mladosti pěnivá číš, sám jediný vábí tě dojemnou velebou v dál neznámou ponurý, krvavý kříž – a cesta trní, kameny. Kam pádíšpádíš, druhu zmámený? – Jen dál! Já chápu sladké šílení, jít po trní a kamení a jako Jan, prost vin i pout, smět ke Kristu se přivinout. 30

TĚM, KDOŽ NEVĚŘÍ.
Zášť pyšných andělů rty vaše vsály i popíráte v tuhém vzdoru Boha, a přece každá vaší duše vloha i s Bohem popřeným boj vede stálý. Věž babylonskou na vzdor nebes Králi lež vaší rouhavosti staví mnohá, než s výše její vrátká vaše noha v tmu řítí se a v bahništi se válí. A v bezbožnosti prostopášné, líté vy Srdce Ježíšova nevidíte, jež k zemi tvrdé přivinuto hebce. A co váš zástup nohama Je depce, to Srdce křičí, vzňato žárem bílým: „Já touhou po vás, miláčkové, šílím.“ 31

PRAELUDIUM.
Tuba.
Do dneška jste, lide nevěrecký, slávy, rozkoší a zlata pilni; rod váš s bohy falešnými smilnísmilní, Leviathan omámil vás všecky. Pokořte se, nebeborci hrdí! Zbičujte své duše kajicností, ať se poskvrn šarlatových zhostí, dokud čeká Boží milosrdí! Nevzhlédejte více k Spasiteli – Soudce hněvem ohromí svět celý, plémě nekajicné zahyne! Flétna temná.
Miserere nostri, Domine! Vox coelestis.
Já Láska jsem. Mé Srdce v oltářním stánku jest v laskání lahodou vánku a v toužení sálavým plamenem. 32 Aj, brána volna v jeho chrám! Ó vejděte, já věky ždám! Nech bolestně zvenčí spleť trnová věnčí to Srdce mé na pohled chudé, v něm neznámý světu vděk purpurných květů vás nádherou opíjet bude; a skvrny-li na vás, ty zmaří a v obry vás nadlidské zjaří žár milosti v něm rozlité. Vox humana.
Jesum ardenter quaerite! Plné varhany.
Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů; nezůstane bez odplaty, kdo proň trním vlekl paty a nes’ potupu. On slzy nám osušil, zahojil vředy a rány, Jím za nářky smutku nám prozpěvy jásavé dány a za nocí života příšerné hrůzy a tmy zor v Jeho tvář bleskotnou věčně se hroužiti smí; On v útěšném ráji nás hostí, kde Beránek sladký dlí milostně v rozkošném náručí Královny Matky, kde skvostnými jízvami pěti jak slunci nám svítí a zázračným leskem jich nadšení svaté v nás nítí 33 a v hrudi své ránu, všech sladkostí bránu, své miláčky zve. Echo.
Přijď království Tvé! 34

CHORÁL. P. ALBANU SCHACHLEITEROVI O. S. B.
Kdys po rozkoši nebes touha náhlá v mé duše záhyb nejskrytější sáhla jak světla hřejný proud a v tajemný chrám na Slovanech táhla mou chorou mysl z ovšednělých pout. A naděje má překonána skvěle. V té svatyni tak vábně přitemnělé zní rajské hovory – sbor zjevů nadlidských tu v útlém těle a v rouše mnichů pěje nešpory. To choti Kristovy zpěv nejvýš cudný, jenž z lahod hebrejských i řeckých studny jak pramen živý trysk’ a slavně přečkal pohanstva ruch bludný i zbytky Venušiných zbořenisk. 35 To zpěv, jejž mučedníci touhou spilí i smělí vyznavači zanotili v čas hněvných útlaků, jímž monastýr, kde serafové žili, byl roven úchvatnému zázraku. Zde zpěv ten svatý netušené ceny zas ožil mi jak pramen rozvodněný, když sněhy mizejí; v mou zprahlou duši jeho výtok pěnný déšť osvěživých roní krůpějí. Ó díky Vám, Vy nesmrtelní, svatí, již pěním andělským až do závrati můj zvlňujete cit! Vy prozpěvů, jež v nepamět se tratí, vděk rajský dáváte mi pochopit. A co jich slastné, dojímavé znění mou všední bytost na cheruba mění jak zázrak veliký, já jasně vidím v žárném vytržení i božský původ jejich mystiky. Vám duší hlubiny, kam záře splývá, v šum okouzlivý jemně rozechvívá úst Božích sladký dech a rhytmické jich vlnobití zmývá lích elysejských oslnivý břeh. 36

VÁNOČNÍ MOTIV.
Jezulátko sladkých prsou požilo, usmálo se na Matičku přemilo. Úsměv ten rozkošný v duši mi pad’, rázem ji přetvořil v májový sad. Teple ji vyslunil, vybílil skvěle, navždy v ní utkvěl jak štěstí mé celé. Ó vy, kteří pouští jdete, rváni dlouhou bolestí, věčně marnou touhou mřete po míru a po štěstí, nebeský úsměv ten oželím rád, smím-li vám po bílém paprsku dát! 37

DÍVČÍ PROFIL.
V kout restaurantu potápím zor žhavý a duch můj svěžím půvabům se koří – tam z přítmí profil dívenčin se noří jak z lehkých mráčků luny ovál smavý. „Aj, plešatec,“ dí druh můj dobíravý, „jak mladicky se dívčí kráse dvoří!“ Než nadšení, jímž nitro moje hoří, vděk netělesný na té tváři slaví. Kol skráně, líčka pod zátopou vlasů hled okouzlený v nekonečném žasu zří gloriolu nebeského jasu. To Matky Páně odlesk požehnaný, jenž zbavil ženu poroby a hany a v zázrak mění milostný vděk panny. 38

LOURDSKÁ KRÁLOVNA.
Ó Královno má spanilá, kde’s koruny své pozbyla? „Ach, světské pýchy bujná zlost s mé hlavy strhla její skvost!“ A dvé Tvých nohou zářících proč netkví v zlatých střevících? „By z půdy jejich bělostné kvést mohly růže přeskvostné.“ A nač ty růže rajských vnad? „Ty duším sypu do zahrad.“ A proč je duším sypeš v dar? „By zachvátil je rajský žár.“ A když ten žár je zachvátí? – „Svět korunu mi navrátí.“ 39

PÍSEŇ ZVONU.
Ó dcero lidská, panno, choti, matko, slyš „zdráva’s“ mé, jež hlaholí tak sladko v tvých zápasů a tužeb denní shon, a hořkost vše tvou měkkou duši zmine, když v její snivou hlubinu se vline můj tklivý, smírný, svatotajný tón, jenž mysterií spásy zářné děje jak posel nebes denně lidstvu pěje a do všech končin slavně provolává, že poroba s tvé šíje odňata, co Kristus navrátil ti dávná práva a cenu ženy Panna přesvatá! Čím’s byla, ženo sladká, v zašlém věku, kdy nevystíhal pravdy bludný zor, kdy Olymp svítil Římanu i Řeku a světem vířil tělesnosti mor? Ať útlou dívenkou neb zkvetlou ženou, ty’s byla růží vášním vystavenou. Květ nejluznější v blaholibé vůni, jen poupě, které zpola rozvito, kdy rosný šperk mu na korunce trůní, 40 leč kouzla v kalíšku víc ukryto, to panna jest, to pravzor Boží dcery, jež neskonale srdci lahodí, když s krásou těla, jevící div sterý, i duše skrytý půvab závodí, když nikdy neovládne chtíčů říše té cudné její hrudi labutí, když mysl rovna sněžné peruti a slovo každé něhou lásky dýše – to panna celá, vděkuplná, svatá, leč temností dob zašlých nepojatá. Byl, panno, čas, kdy dívčí půvab čistý svých divů nemoh’ stoudně rozvinout, kdy květu jeho nejútlejší listy rval bujných vášní rozkypělý proud. Ty’s děckem byla, když tvůj slunný hled směl dychtivě soch na nahotě lpět, jež v chodeb ústraní i v loubí sadů svou opojnou ti vnucovaly vnadu; vzruch divý chvátil žárných do okovů tvou duši jasnou, tichou nad hladinu, když oko shlédlo něhu Venušinu neb neurvalou chtivost Priapovu. Ty’s děckem byla, ale sluch tvůj dětský znal vilných bohů kratochvíle všecky; tvá božstva místo perlí pravdy, ctnosti v dar skýtala ti nektar smyslnosti. Ty’s děckem byla, dospívala, kvetla, leč místo milostného anděla svět měl tě za popelku beze světla a chtěl, bys jeho pudům hověla; 41 a když jsi před ním svoje vděky skryla a panenství dny vrátké zasvětila, týž svět zas neplodnosti příhanou jak hříčku svou tě týral bezbrannou – Květ nejskvělejší, plná růže žhavá, kdy právě zdravý, svěží pupen mladý jak divem rozvil nejskrytější vnady, to žena jest, to dcera Boží pravá, jež silnou vůni dýchá v lidské mdloby, když choti zářná důstojnost ji zdobí, když celý život, lásky plamen v oku, jak anděl kráčí po choťově boku a drahých dítek žádoucímu blahu svou nejvroucnější propůjčuje snahu – to žena celá, vděkuplná, svatá, leč temností dob zašlých nepojatá. Byl, ženo, čas, kdy netázal se muž, zda láska tvá ráj rozkošný mu strojí, zda půjdeš zaň jak nerozlučná druž a vytrváš i v nejkrutějším boji – on pouze krásu tvou jak zboží koupil a slunné dívčí volnosti tě zloupil. Ty’s hořkost pila, holubičko snivá, když chotě, po němž tesknotou jsi mřela, tvých lepých sokyň řada žádostivá vnad zaprodajných poutem ovíjela, a v brzku bouřné, hluboké jak moře tvou smutnou duši zachvátilo hoře, když pro stín vrásky na povadlé skráni v šer vyhnanství tě vyštval v pohrdání. – I v bílou stezku mateřského štěstí 42 věk tmy ti házel kamení a klestí. Ty’s ledva v strachu, bolestech a mdlobě své vytoužené porodila robě, již srdce na novo ti krvácelo, když choti slovo na jazyku tkvělo, zda drahý život souzen poupěti či krutý zmar, jenž číhá v zápětí. A když mu vlídně přiznán život blahý, ty’s dlouho při něm s láskou neprodlela, zor vyjasněnyvyjasněný hroužíc v jeho tahy a v líčka tisknouc políbení vřelá; jen ostavilo ňader sladké zdroje a náruč tvoji teplounkou a hladkou, již otec sám je vodil v denní boje a rodička mu nebyla víc matkou. Ach, ženo, věky toužila jsi darmo střást úmorné a nehodné své jarmo! Ať útlou dívenkou neb zkvetlou ženou, ty’s byla růží vášním vystavenou, až pojednou i do tvých omraků jas volnosti pad’ plný zázraků. Mír večera se sklonil k Nazaretu. Sad Joachymův dýše vůní květů a v jeho zeleň utulená chata plá žhavým leskem tekutého zlata; i za práh otevřené síňky skrovné šíp zlatorůžných červánků se vkrádá a gloriolu nebešťanů spřádá kol zjevu lahodnosti nevýslovné. Spíš anděl vznešený než země dcera 43 ta dívka stulená v taj pološera; vděk lilií, co před okenní mříží k Ní toužně zprahlé kalichy své níží, skráň Její sněžná v studu nebeském krás vyšších překonává probleskem a sladší dech než nitra liliová hruď Její v skrytu čaroluzném chová. A nevědoma cherubí své krásy, zor toužný u velebný západ noří, jenž nad hor tlumen purpurnými pásy jak triumfální portál nebes hoří, a co v hloub duše nádheru tu loká, v Ní každá myšlenka jest žárná sloka, až nitra zvlněného nadšení slov harmonií ze rtů temení: „Ty, jenž se tajíš za nebeskou clonou, ó Messiáši dávno slíbený, kdy přichýlíš se k těm, již v bídě tonou, a života jim podáš prameny? Ó neváhej a neotálej dlouho, Ty srdcí naděje, Ty věků touho, a lid svůj ponížený pozvedni, ať okusí má duše důstojenství, té, jež Tě zrodí v oslaveném ženství, smět služebnicí býti poslední!“ A jak dvě křídla ruce Její vzpjaty a duše plná prosté pokory vší silou vniká v nebes purpur zlatý, až rudé slunce padlo za hory; tu dívce ruce na hrudi se skříží, třpyt rosných perlí kmitne do zraků 44 a hlava dumavá se volně zhříží v mír vábný stříbrného soumraku. A tiše vplyne v Její zadumání cos jako křídel konejšivé vlání a tváře vlnou vlasů líbané cos jako vonný výdech ovane. I zvedne skráň. Hle, půvabný jak zoře, své hvězdné oči v Její zraky noře, zjev anděla Jí kyne zářivý; dvé křídel azurných se nad ním chvěje, šat řasnatý strž bílých blesků leje a v ruce sněžná lilie mu tkví. On před dívenkou pokorně se kloní a hlas mu zvonky stříbrnými zvoní: „Ó zdráva budiž, plná milosti; Pán s Tebou je, Ty’s žena požehnaná!“ Ta slova nevystižných sladkostí v hloub duše sprchla Jí jak rajská manna. Hlas tuchy mocně procitlé Jí svědčí, že Bůh k Ní mluvil andělovou řečí a v Jejích útrobách se rozleje strach smrtelný i kouzlo naděje – těch temných záhad smutná nerozřeší. Než anděl něžný lahodně Ji těší: „Ó Maria, proč duch Tvůj v bázni tone? Pán zamiloval Tebe, kvítko vonné, i počne lůno Tvé a Syna zrodí, jenž lidstvo neblahé z pout vysvobodí. A jméno Ježíš, sladké jméno spásy, dáš Synu svému, Synu věčné krásy, jenž láskou podmaní svět daleký 45 a kralovati bude na věky.“ Těm smělým věstem dívenka se zdiví; dí v ostychu hlas Její bolnotklivý: „Jak tyto divy záhadné se stanou? Mým chotěm Bůh – jsem po tu chvíli pannou.“ A pochýlí skráň zruměnělou znova; než slavně hlaholí řeč andělova: „Duch svatý, kterýž nesmírnostmi vlaje, v Tvé bytosti se vtulí cudné taje a Nejvyšší, jenž v moci neskonalý, Tvé panenství v stín tajůplný zhalí; i co Tvůj bezúhonný zrodí klín, to v pravdě slouti bude Boží Syn. I s Alžběty, Tvé bohulibé tety, sňat neplodnosti porok dlouholetý a již se chvíle radostná jí blíží, kdy v starobě své vydá poupě svíží; neb zázračného dojde splnění, co vyřkl Pán, jenž vůle nemění.“ Jen řeč tu domluvil, ba dopěl spíše jak hymnu svatoslavnou, vítěznou, již zjasní Maria tvář líbeznou a šepce tichounce, jen sladce dýše: „Aj, děvka Páně, která věrnost chová, i staniž mi se podle tvého slova!“ V tu chvíli vidí v podivu a žasu, jak oblévá Ji bohatý proud jasu, a neklamně Jí praví city vřelé i lůna slastiplné záchvaty, že Matkou jest, že v Jejím čistém těle dlí rozkošně Syn Páně počatý. 46 V div divů plnost lahod netušená zjev Její nad ponětí zkrásila; co lepého kdy skýtá věku měna, vším září bytost Její ztepilá. Třpyt nevinného dětství libě smavý, děv stoudných liliová svatozář i moudrost vážná stříbrošedé hlavy krás harmonii kouzlí v Její tvář; leč nade všecek půvab rajsky milý vděk mateřství Ji šlechtí přespanilý. Tu anděl vznešený, jenž v nebes kraji stál u prazřídla nehynoucích vděků, jen s úsilím svůj úžas velký tají, když tolik veleby zří na člověku, a tichounce jak světla zákmit bílý z míst posvěcených odechvět se pílí. A Matka Panna překonaná citem div nerozplyne rajskou líbezností, co duší svou se kochá v Bohu skrytém, jejž v něžném lůně láskyplně hostí. A Slovo tělem učiněno jest. – Ó ženo, co ti rosy, vůně, hvězd jak zázrak padlo v muka neskonalá, když útlá Panna světu Syna dala! Kdo kroky stavil chudých u jeslí, jež tolik štěstí bídným přinesly, ten zajásal jak věštec uchvácený: „V ráj změněn svět – Syn Boží synem ženy.“ 47 A rozkoší se Josef rozechvěl, když s Matkou Boží v jedné chatě dlel, až ústa hudbou duše naladěná jak rajské ptáče pěla: „Ejhle, žena!“ A nitra Josefova slastný ruch jak zázrakem se šířil v mužů kruh; i rodila se úcta k ženě svatá a muži lvové krotli na jehňata. A náhle vyrostla – ó zářný div! – ta ponížená dcera zemských niv a v duchu cos jak svatovínek skvělý kol skráně její zraky mužů zřely. A posléz plné slávy bílý den vzplál unylému pokolení žen, když Bohočlověk, láskou k duším plaje, i s Rodičkou se vydal v pusté kraje. On jako slunce vyvstal ohromné, jak měsíc Ona v záři přeskromné; leč v lesku Jeho vítězném a stálém žen celých Ona vzešla ideálem. I vyjevila srdcím Její ctnost, jak převzácna jest něžná panenskost, a duši dívčí v těle vášní prostém Pán učinil si nejcennějším skvostem. 48 Již neplodnosti panna zbavena; neb cudnost nad ponětí vznešená, již chápati lze jenom v temné tuše, jest nejkrásnější výplod její duše. Ba v panenskosti vděku přeskvoucím i mateřstvím se zdobí žádoucím, kdy v duši choré, v chuďasově těle své lásky divem rodí Spasitele. Ký div, že po člověctva obnově v té cudné, svaté panně Kristově i s rosou zázračného požehnání zjev Boží Mateře se k duši sklání! – Než jako Matka Jeho předrahá i choť se měla zaskvět neblahá a proto Kristus učinil ji muži jen jedinou a nerozlučnou druží. Ráj blaha vrátil se. Muž, domu král, jak od pradávna žezlo třímá dál, než také choť s tou duší dětsky něžnou jest utěšené domácnosti kněžnou. Moc božská požehnání Kristova cos jako věčná kouzla májová, jak lásky květ, jenž opojivě voní, až do těch šedin v nitro její roní. 49 A třebas útlá rodí poupata, přec její netknutelnost přesvatá, již v diadem jí dal Pán svrchovaný, vděk líbezné jí zachovává panny. A jen jí dáno roditelkou být, již ku podivu měkne její cit a srdce plné blaženého snění v chrám netušených zázraků se mění. I vydá toto srdce dojaté vod živých sladké vřídlo bohaté, jímž zprahlá duše rozencova zkájí svou trapnou žízeň po nebeském ráji. A mohutný v něm žár se vzplamení, jenž v dětech nítí svaté nadšení, by za otčinu, řeč a práva svoje i nejtužšího podjaly se boje. Jak rajská harfa tklivý jeho tluk zní synu, dceři do všech plesů, muk a z klamů všech i trpkých resignací zas Bohu, vlasti, životu je vrací. Ký div, že po člověctva obnově v té cudné, svaté ženě Kristově i s rosou zázračného požehnání zjev Boží Mateře se k duši sklání! – 50 Hle, ženo, co ti dáno v Marii! V Ní’s učiněna zářnou lilií, v Ní ženou volnou, zdatnou, požehnanou, bys lidstvu byla balsamem a mannou. A nech až do dneška tě stíhá svět, ty zmaru nemůžeš víc utrpět; neb nedal té, jež ideálem tobě, Pán mocný dojít porušení v hrobě. On smrti pout svou Máteř oprostil a v ráji plesném na trůn uhostil a na skráň korunu Jí vstavil skvostnou, by velebou se skvěla přemilostnou. A sláva Královny tvé rozlitá jak slunný jas tvou duši prokmitá a mléčnou dráhu nádhernou ti tvoří k dob radostnějších čarolepé zoři. I stoupáš, v ruce spásy ratolest, jak anděl míru k luzné výši hvězd a po tvé vůni bezpečně a hladce jde lidstvo ke Kristu a Jeho Matce. 51

JEPTIŠKA.
Je světice a milosrdí, rozkoš trpících, jak slunce plá jí v očích, na lících, když nad sirotou útlou, kterou hoře svírá, své lásky bílá křídla vlídně rozestírá. Je světice a milosrdí, rozkoš trpících, jak slunce plá jí v očích, na lících, když chuďasa, jenž umdlí ve smrtelném boji, své liliové duše rajskou vůní kojí. Je světice a milosrdí, rozkoš trpících, jak slunce plá jí v očích, na lících, když Srdce Ježíšovo z oltářního skrytu zve v křišťálovou koupel rozvlněných citů. 52

SOUBOJ.
Psal Sudermann darmo svou „Čest“? – Co platna nám osvěta jest? Čest privilej svůj dědičný i kastovní má zvuk a třpyt. Ó roďte syny, šlechtičny, ať má se tu kdo pro ni bít! Psal Sudermann darmo svou „Čest“? – Co platna nám Kristova zvěst? Buď nastav čestně pro čest hruď neb na věky cti zbaven buď! Aj, v osvěty a kříže lesku dnes na trnitou, tvrdou stezku dvé šlechty synů vstupuje*) – že zhrdli zvykem temné doby, soud čestný je co nízké roby cti důstojnické zbavuje! Než Církev jim podává palmy, muž míru je velebí žalmy ——— *) Hrabě Ledóchowski a markýz Tacoli. 53 a všichni, kdož Boha se bojí, k jich uctění čile se strojí a nadšený vzbuzují ruch. Ó lidskosti, žehnej ti Bůh! – Čest privilej svůj dědičný i kastovní má zvuk a třpyt. Ó roďte syny, šlechtičny, ať má se tu kdo pro ni bít; neb lidskost již koná svůj vjezd! – Psal Sudermann darmo svou „Čest“? 54

DEMOKRAT.
Můj vždy se zbouří jemný cit, když povážím tvůj blahobyt a chudých bídu, krutý hlad – jsem demokrat. „Máš pravdu. Můj kapitál hromady knih a zástupy hladových u dveří mých, i labužím, hýřím jak včera tak dnes – jsem kněz.“ Já k pravdě láskou čistou plám a směle v tvář ti naplivám, že klamem boříš její hrad – jsem demokrat. „Máš pravdu. Já rozsévám ve světa lán, co zjevil, jenž pravda a život, můj Pán, a proto lhát musím, kdy vydám jen hles – jsem kněz.“ Ty do hanebných robských pout lid ubohý chceš tvrdě vkout a proto buším do tvých řad – jsem demokrat. 55 „Máš pravdu. Já věřícím otvírám eden, i slušno, bych k popravě nectně byl veden a kopán jak vyvrhel, prašivý pes – jsem kněz.“ Ha, kněžoure, ty’s pravdu děl! Pes prašivý jsi, vyvrhel a zapřisáhlý já tvůj kat – jsem demokrat. „Pán modlil se na kříži za svoje katy, já za tebe modlím se, bratře můj zlatý, a rád bych ráj radostný k nohám ti snes’ – jsem kněz.“ 56

MADONNA S TŘEŠNĚMI.
Aj, ty třešně v sladký dar vyčaroval rajský žár! Andělé jich načesali, by se mohl Syn můj malý, když má hlad, napapat. Kdybys jenom jednu sněd’, okřál bys a tušil hned, co je spása, nebes krása, věčný klid. Pojď si vzít! – Díky, Paní, za pozvání! Stud a hněv mi jísti brání, povážím-li v duše skrytu, kterak hordě sybaritů slouží v dobách pokroku davy hladných otroků; bych však o tak vzácné hody neoloupil bez výhody lačných úst, prosím, bys ty rajské třešně oněm hladným dala spěšně pro můj půst. 57

KLEKÁNÍ.
Jak láska Páně k siré zemi všech trpkých trampot obtížemi až na kříže se promkla trámy chudé, tak slunce večerního šípy rudé par plný, sytý prošlehují vzduch, by líbat mohly zemský luh. V jich zbarvení kraj luznou básní. Déšť karmínově zlatých třásní, kam hlédneš, obzor plní vonný, vlahý a rudě skrápí zamodralé svahy i krytů města rozmanitý sklon – V tom zahlaholí tklivý zvon. Dvou světů tajném na rozhraní zvuk jeho slaví mocnou Paní, jež smutnou zemi hlídá s něžnou péčí a srdce bolná láskyplně léčí a poutníkům, kdy boje skončeny, v ráj Synův kyne blažený. 58 Ó shlédni, Matko, s hvězdných moří, jak duše má se v blankyt noří, jak z nitra vásy, rosné vláhy plné, vděk nádherný pnou růže nesčíslné, by lásce Tvé až na věčnosti břeh svůj vysálaly vonný dech! Vše city ve mně bouřné chvění v harf rajských zlaté struny mění a prsty tajné, jež mi v nitro vklouzly, z těch strun Tvé chvály vzletnou hymnu kouzlí, v níž nejsladšími díků hlaholy Tvé svaté jméno vrcholí. Než u velebný pozdrav zvonu i do vroucných mé duše stonů kýs nesouzvuk, jenž v ulic ruchu zmírá, jak výsměch z víry nelibě se vtírá a vyzývavě hrozí přetrhnout mé nadšenosti žárný proud. Svět koketek a sportovníků zřím hlučně vířit po chodníku a doslýchám ten moderní dav hravý, jak banálními frasemi se baví; že velebí zvon Kněžnu nejvyšší, ty mělké duše neslyší. Ó Maria, všech rájů tresti, jak brzo dáno v klatbu štěstí, 59 že’s tajemnou se stala, zářnou, velkou všech lidských pokolení roditelkou, když pod křížem i v něžných prsou Tvých bol hořkl pro všech duší hřích! Jak můž’ jen výkvět krásné pleti v plen dávat černé nepaměti Tvých výsad odkazy, jichž velkou cenou mdlá služka učiněna silnou ženou a hříčka rvaná smyslů šílením vnad božských světlým zjevením! Jak v hýřivosti kratochvilné můž’ zapírat i plémě silné, že z mužů – tygrů vášně, krve, vzteku – lvy zušlechtěných vytvořila vděků a předůstojná zemská knížata Tvá slast i krása přesvatá! Mít křídla, sladká Matko Páně, já zaletěl bych k nebes bráně a na Tvé nohy liliově skvoucí slz hořkých potoky bych vylil vroucí a strží polibků je zaplavil, bych nevděk světa napravil. Již vím, že pro věk chorý není leč v lásce nebes uzdravení; a proto srdce svoje, srdce bolů i velké lásky, hoď mi, Matko, dolů, bych jako žhavý granát z říše hvězd kraj světa moh’ je chvatně nést! 60 A plamen jeho divotvorný tu jemně zladí nelad sporný a nitra vše se k Tobě svorně zvednou a zase budeš Matkou naší jednou a denní zvonu Tvého zachvění zem pustou v ráj nám promění. 61

MUČEDNÍCI.
Slavíci táhnoucí na východ, na jih, zůstaňte v západních, severních krajích, nermuťte srdcí svých matek! – „Na modly pohanů vstavit nám nohu, duše z tmy vydobýt pravému Bohu v nejdražší, nejsladší statek.“ Na severu, západu říše srdcí v rozkladu, oltář bohů znova vzplál – „Na západu, severu plno slavných klášterů, velkolepých kathedrál.“ Slavíci Kristovi nechtějí zpět – Jaký to nadšený, závratný let za palmou zelenou, korunou plamennou, ke Králi Ježíši, do dálí, do výší, ve světla říš! – Zmizeli již. 62 V dálích obzor zardělý – slavíci tam dopěli. Zrostlý z jejich krve kmen zlatem plodů zatopen a ty plody božských krás přes moře a horský sráz na věřících úkrají slunný bleskot vrhají. 63

LABUŤ. SIGISMUNDU BOUŠKOVI.
Den zapadá – Jdou vody a dmou se a valí a hltají pahrbky, skalí a na svahy, roviny, lesy jak bestie hřívy své věsí. Důl naplněn – hory se níží a v smutku, jenž mrakem se plíží, změt šílených srdcí se topí, topí, topí – již po živých nikde stopy. A západ, lampa záplavy, tak příšerně jest krvavý. Den zapadá – Aj, čaroluzný bílý hrad jak zázrak zůstal ještě stát; až dosud hrdě zeď i sloup ční nad zpěněnou, vírnou hloub! A z brány labuť zírá v dál, kde divně západ krví vzplál, a doufá, ve tvrz nadějí že přívaly se nevlejí. 64 V tom slyšet rachot hromový – zeď puká, trne sloupoví, hrad nádherný v bezedno padá, padá, padá – a bělounká labuť mladá jak lupen plyne po moři – Již krví západ nehoří. Den splynul v noc – Vod černá bezdna bouřně se dmou a labuť pluje vírem a tmou; jak lupen plyne v neznámou dál, až náhle východ růženě vzplál. Zpod mračen obrys břevna se kmit’ – dvě nohy na něm přibité zřít; ty nohy dvě do vírů svítí, svítí, svítí – k nim labuť se bleskem řítí, až zachvátí je perutí – Ó čarovný zpěv labutí! 65

VĚK XIX.
Když módou byly paruky a copy, syn doby řek’: „Můj rod se ve tmách topí a již se řítí nové století – Kde síly nabrat křídel k rozpětí?“ Tu Paříž ohněm démonickým vzplála a duše jeho její šlehy ssála, až překročil, ba přelét’ věku práh – Ó jaká pružnost, jaký křídel vzmach! Jak démon byl, i příšerný i lepý, a zářné myšlenky v něm hromné cepy; on v doby ruchu zprudka povstalém v boj Lucifera vešel s Michalem. S kým v letu jeho peruti se střetly, ten náhle zočil jakýs eden světlý, a kam své blesky vmetl jeho zrak, jak ze země rost’ zázrak na zázrak. Hned prohlédali badatelé všeci až k nejtajnějším hlubinám všech věcí a kouzlem závratného rozletu svět oslnil sbor knížat poetů. 66 A v duchů dílnách z čilých rukou znoje tak velkolepé zrodily se stroje, že divák všední sotva pochopí, jak pidimužík zplodil cyklopy. To nevídaní velikánští bozi, již celé zemi podmaněním hrozí a v bídy věkoleté náhradu svět netušených skupí pokladů. Jich kouzlem v ráj poušť pozemská se změní, věk zlatý vzejde všemu pokolení, žít v míru bude volný země syn a štěstí sprchne mu jak zlato v klín. A Michal pad’. – Vpřed Lucifer se žene; on kynem chrámy blahobytu klene, on v čelo tká si gloriolu z hvězd, on jásá: „Vpřed a výš, v tom spása jest!“ Moc nižádná ho v letu nezastaví; on řítí se jak meteorit žhavý, až povel hromový jej přinutí chvat paprskových stavit perutí. „Věk nový – stůj!“ hřmí lidstva hlas – On žasne a v strachu náhlém o své dílo spasné hled pronikavý vrhá bezděky v dob uplynulých obzor daleký. 67 Jak ztemněl obzor stoletého ruchu! – Mrak skepse prostupuje dílny duchů a v jeho stínu pramen živých vod jen v plytký, zkalený se mění brod. Mrak pohrom lány oráčovy děsí – z brázd černých rostou bajonetů lesy a hlučných manevrů se točí vír, kde skřivan slaviti měl věčný mír. Mrak dýmu samoty i města halí – tam kartel mamonářů neurvalý stroj divotvorný třímá v objetí a zlatému se klaní teleti. A k stroji připoután dav zotročený – Hle, tváře jejich temně zkaboněny; hněv čelo zrývá, z očí hledí hlad, pěst křečovitě svírá těžký mlat! A rázem pnou se vzhůru paže smělé i třepí tyranovo zlaté tele, ba po krvi již dychtí běsný lid, by připravil si rajský blahobyt. – A spousta trestnic velkolepě zděných, až na zbyt komfortem vším opatřených, zří s krutou ironií do světa, v němž rozvinula prapor osvěta. 68 Ó strašný zjev! – On, jenž byl Luciferem a bloudícím chtěl svítit věků šerem, on zrak svůj vyděšený zastírá, on v zklamání svém hrůzou umírá. „Co dál?“ – Ta záhada, to vážné slovo hruď zdrcenou mu tíží nad olovo a teskno, hořko mu jak Dantovi, když ve tmách zočil pekel okovy. „Co dál?“ – A kdesi v nitra neurčitu, kdes v mládí trosek utajeném skrytu cos procitlo mu jako ruch a kmit, když po bouřlivé noci má se dnít. On jako Dante jiskru božskou tuší, jež k luzné krásce vzněcuje mu duši, k té luzné Beatrici blažších let, kdy ještě rájem celý svět mu kvet’. On vroucně vztahuje již ruce po ní, on po století kolena svá kloní a z hrůz a šaleb temných inferna zní k nebi jeho prosba důvěrná: „Ó svatá víro, Beatrice moje, splyň ovlahou v mé o svobodu boje a mocí zbav mě démonických pout, ať opět mohu synem Božím slout!“ 69

MRTVÍ.
Archanděl.
Zas před Pánem zaniká věk – již dobouřil odbojných vztek a v zápětí plíží se mor. Hlasy.
My morem tím stižených sbor. Co dýcháme, bahenný rmut, co myslíme, výčitka, trud, co cítíme, hořkost a bol, co tušíme, pekelný dol; tma nad námi, pod námi sráz – Archanděl.
Zdroj života zachrání vás. Hlasy.
Ty, jehož jméno jsme vyvrhli z paměti, Ty, jehož slávu jsme do prachu všlapali, Ty Svatý, Silný, Nesmrtelný, odpusť nám – nám velikým svíjení maličkých, 70 nám osvíceným tmu slepnoucích, nám lakotným slzy žebráků, nám labužným zoufání hladových, nám strojivým nahotu sirotků, nám povalečným zmořenost otroků, nám chlipným kletby zprzněných, nám vlažným osamělost oltářů, nám pyšným trny své koruny, nám bezbožným svou zmrhanou krev – nám hříšným všecek hřích! Srdce v tabernakulu.
Jsem Živých osvěžující fontana. Mé šumící víno tryská v obzory a vniká v duše rosnými perlami a každá perla pramenem očisty; byť skvrny nad šarlat ztemněly, já zbílím je nad padlý sníh a připoutám bludných život měnivý svým pokynem k nezměnné skále věčnosti jak růžový zory paprsek, by nádherně zářil v nebes orgiích. ArchandělArchanděl.
Již tajemný závoj se smek’, již nový vám otevřen věk a na práh padá bílý svit – Hlasy.
Ó Mrtví, vzhůru! Pojďme žít! 71

MAJÁK.
Kam pohlédneš chmurném po prostoře, jen bezedné, vírné, temné moře; v něm do skály vhloubena majáku pata – Ó vítej mi, Církvi má svatá! Vír polyká maják – co příboj, to lok – shluk ledovců routí se na jeho bok, by zvrátil jej ve chvíli nejblíže příští – Svět o Církev hlavu si tříští. Ať ve hloubi, šíři tůň hrozná se víří, ať úskalí ukrytá lodníka straší, svit luzný, jenž s majáku hlavy dští brokátem v oceán tmavý, loď vrátkou mu vyvede v končiny blažší. – Ó Církvi, majáku můj vysoký, ať bouří, soptí pekel útoky jak zběsilých povodní nesčetná hříva, ať lóží voj odbojný Satana vzývá a vzdoru věž hrdou až po nebe staví, skráň zářná Tvé trnovím věnčené hlavy až k poslední neznámé skonání chvíli loď věřících povede k věčnému cíli! 72

VELEHRAD.
Zázrakem roste v Evropy klínu Velehrad slavný v hrdý tlum týnů. Vojvoda jeho do pole jede, na zpupné Franky reků voj vede; svítá nám, svítá veliký den – Zapadlý sen. Z Velehradu zlatých bran mléčné dráhy do všech stran. V zlaté bráně bratří pár – Kam vás pudí touhy žár? „Mléčnými drahami v Slovanů kraj, bychom jej změnili v rozkošný ráj, jazykem jedním, jedinou věrou slovanské krve rodinu sterou sloučili pevně v mohutný kmen“ – Zapadlý sen. Nad rumem slávy, vpadlými rovy dřímá tlum chyšek – Velehrad nový. K svatyni jeho s nebeských plání velebné vidmo vážně se sklání – velekněz Method. Oko mu plaje, dívá se v širé slovanské kraje – 73 „Rozložil se jazyk svatý, jímž jste měli v jedno růst, v harfy velké strunník zlatý na jazyku různých úst. Kdyby jedné Církve Král na tu harfu Srdcem hrál, v orla smělého Slovan by zrost’, zkrotil dračiska divého zlost, které mu do ráje nasýpá hloží, v Slavii velikou s nádherou všelikou příchod by slavilo království Boží; pak by vám, lásky mé kojenci, přinesl po palmě, po věnci po věky čekaný vítězství den.“ – Tatíčku Methode, není to sen? 74

PASSIFLORA.
Znáte náš nádherný národní květ? Kvete nám pod křížem, dumav a bled – passiflora. Tatíčka Methoda tvrdá pěst bije, v žaláři Němců nám bolestí nyje – passiflora. Tetínem otřásá hrůza a strach, babičku Ludmilu rdousí tam vrah – passiflora. Václava světce krev nevinná teče, šlechetná prsa mu proklál hrot meče – passiflora. Otčino drahá, zřím synů tvých řad, kterým kdy bylo krev za pravdu dát, kterým se po dnes až do krve bít za pravdu, za právo, za svatý klid – všecka tvá rodina trpících vzor, nezdolný, důstojný, zářivý sbor passiflor. 75 Svatý Methode, svatá Ludmilo, svatý Václave, všichni z nás mučení, nyní již blažení, palem svých zelení pokyňte národu s výšiny hvězd, aby spěl k vítězství v horlení čistém, po všem pak zápolu, spodobněn s Kristem, k volnosti mohl se na věky vznést! 76

ČESKÁ KORUNA.
Koruna jsem, jejíž zlato ryzí z českých srdcí bohdá nevymizí; v době zlaté slavný Karel král vlasti milené mě v odkaz dal. Bych pak pro budoucí doby stesku mohla zázračného nabýt lesku, Karel dříve králi Václavu položil mě svatou na hlavu. Proto svaté půdy svého krále podivně jsem ostříhala stále a svou tajůplnou převahou stokrát spasila zem neblahou. Když můj národ klesal do poroby, hřímala jsem v žáru svaté zloby: „Pryč ta pouta s paží, s duší rmut – Václav králem vaším doposud!“ Když můj národ mluvil řečí cizí, plísnilo jej zlato moje ryzí: „Staň se již tvým čestným návykem, mluvit Václavovým jazykem!“ 77 A když víru tratil národ štvaný, sršely mé blesky na vše strany: „Věrně, družino má, k víře stůj, pro niž slavně horlil kníže tvůj!“ A nech národu i doba nová tvrdá pouta nevolnosti ková, v nevěry jej uchvacuje proud, já mu nedám ve tmách zahynout. K posvátnému Václavovu hrobu vyzývat ho budu v trudnou dobu, by tu jiskrou nadšenosti vzplál, kterou hořel jeho svatý král. V jeho bojích s násilností dravou hlasně budu volat nad Vltavou: „Kříž, jenž na mém temeni se skví, slibuje ti slavné vítězství.“ Tak můj národ přečká zloby příval, rekem zůstane, jímž věky býval; a byť smrtná šla naň záplava – koruna tu krále Václava. 78

ZÁLETNÍCI.
Pohádkovou Popeluškou Moravěnka na pohled, ale má dva záletníky rozkošné jak jarní květ. Daleka těch obou hochů hříšná touha všeliká, od nich pouze pěkným věcem dívka šumná přivyká. Od jednoho, trpitele sklíčeného tíhou běd, učívá se písní tklivou okouzlovat širý svět. Od druhého, bohatýra, z jehož oka plane vzdor, navyká si v trudném boji hlavu stavět na odpor. A jsou věrni Moravěnce v neunavném laskání mužný Čech i zpěvný Slovák, opravdoví galáni. 79 Rovněž ona s dívčí něhou tulí věrně oba dva jako vonné rozmarýnky na vznětlivá ňadra svá. A kdy její nitro zvlní touha, stesk neb naděje, s tatranským si šohajenkem sladkobolně zapěje. A kdy v její práva sáhnou škůdců bujných výpravy, s jonákem si českým ona hlavu rázně postaví. 80

HANÁCKÁ.
Povidajó ledi, že nám našo Hanó vesepale z nebe celó malovanó. Néni, drazi ledi, néni malovaná – zlaťóčká je celá hrzká naša Haná. Hde se podiváte po hanáckym krajo, všode mořem zlatém klase plny vlajó. Dež to česty zlato o žnich pozbiráme, némiň vrchovató stodolo ho máme. O nás decke dobře bévalo a bode.bode, protože nám sklizeň zlatem bléská všode. 81 Zlatem bléská z bochet, zlatem z pivnéch žbánu – néni onačéšich nad Hanáke pánu. Proto o nás hostěm cezi jako známé, me mu ze svéch statku plno hrsťó dáme. Přendite k nám teda, keho nóza straši, z Čech e ze Slovenska staroznámi braši! Me vám, jak to přizně svazke kážó svaty, nakrojime s bochtó e svy srdce zlaty. 82

CHLAPCOM, CO HLEDAJÚ „KRÁLA“.*) PANÍ RŮŽENĚ SVOBODOVÉ.
No, chlapci, vám podobných neviďél svět – ste pěkní jak hřebíčků strakatý květ! Ty fěrtúšky, šátečky, vrané ty koně, co nesú vás přes pola v divokém honě, ty hlavěnky vedle tech brúšených kosí – to všecko sa člověku zalíbit mosí! K čem enom váš za králem veliký cval? Nech s vojskem spí pod zemňú Svatopluk dál; je starý a vojen sa navédl dosť a vojna je nedobrý, škaredý hosť! Dyť mosí vám líto byt, holúbci zlatí, tej hrudy, co klasem tak pěkně sa šatí. A doma vás čekajú tatíček, maměnka a vyhlédá sestřička, slaďunká huběnka, a galánka pomýšlá na ščasnú chvílu, až k svajbě vám vyšije košulu bílú, a bazalku voňavú do okna dává, kde sladko sa s milým až do rána stává. ——— *) Nářečím dolským (spytinovským). 83 Och, lepší vám těšit sa s rodinú, s milú než utrácat na vojně jadrnú silu a lepší sa zpívaja rozháňat kosú než plača zem zalévat krvavú rosú a lepší sa bez vojny spokójit s málem než po slavnej vojně byt ztraceným králem! 84

HOSTÝN.
Nad chmurným Hostýnem Ježíšek malinký na prosby Matčiny z bělounké ručinky vysílá smrtivé blesky – z rozkošné Moravy Tatarů záplavy prchají s divými stesky. Žár těch blesků dávno shas’ – Pokyň, Matko, Synu zas, aby z božských ňader svých čtvero blesků zázračných do moravských vyslal niv, vykouzlil tam čtverý div: vznítil tužby nadšené, zkrotil záští plemenné, lakotu jal v porobu, štípil duchem chudobu – rázem tu z rozkošné Moravy uprchnou pekelné záplavy, ke zdaru národa pokoj a svoboda pod zářným ramenem spasného kříže bez boje, bez práce chaloupky, paláce k ráji a ke Kristu přivinou blíže! 85

TALISMAN.
Jak šarkan se přivalil sveřepý Hun – „Zde vztýčím si na věky královský trůn.“ Jak úzkostná kuřátka sbíhá se lid – „Kam talisman zděděný na rychlo skrýt?“ I rozhodnou matičky, národa sloup: „Buď ponořen v jezera tajemnou hloub!“ Hun vztýčil trůn, lid ohromil, než jeho šíje nezlomil. Ten potopený talisman lék silný kouzlí do všech ran. A denních smutků do šera svit bílý metá z jezera. A mísí v žaloby staletých muk co den svůj čarovný slavičí zvuk. A v zápasů dlouhých rachot a shon zní denně jak svatý chrámový zvon. 86 Již tisíc let hromuje nezvaný host: „Mít musím těch otroků zářivý skvost.“ Již tisíc let talisman ruší mu klid; vše marno – z té hlubiny nelze ho vzít. Ó písni v duši slovenského lidu, ty talismane v dumném jezeře, jak tisícletý slavík bez poklidu boj světla vedeš proti příšeře; zníš jako zázrak všemu světu z úst dívek, junů, stařen, kmetů a překonáváš zlost i lež, až lidu volnost vypěješ! 87

LILJA. KARLU DOSTÁLOVI LUTINOVU.
Poslyšte, co podivného islandská nám pověst praví! S biskupem svým rozvadil se Ásgrimsson,*) mnich tvrdohlavý; v prudkém hněvu biskup Gyrdr mnicha vrhá do žaláře, na dno sluje přehluboké, prázdné vůně, tepla, záře. Smutně chuďas v jámě strádá – tma ho straší, zima mrazí a kol nohou rozechvělých žab a hadů roj se plazí; pozvolna mu srdce měkne, fialkou v něm lítost pučí, k modlitbě se rozpínají duše jeho křídla ručí. ——— *) Čti: Ausgrimsson! 88 Matce Boží, která smutné utěšuje smavou zoří, důvěrně se v bídě svojí zádumčivý vězeň koří a duch jeho ponenáhlu zbožných citů rozvlnění v tklivou, vroucí, přeumělou mariánskou píseň mění. Sotva vypěl prvou sloku, citů, slov šperk drahocenný, o stopu hned nohy jeho nad roj plazů vyvýšeny; žasne, pátrá, divný stupeň pod strnulou hledá patou – paprsku, aj, zázračného povynesen prouhou zlatou! A slok sto mnich sto dní skládá, až tak sto jej zlatých pruhů přepodivně vynořilo z úmorného sluje kruhu; dopěna a v duši vryta „Lilja“, píseň řídké ceny, a skald její plesně vítá volnosti ráj navrácený. O mnichovi Ásgrimssonu islandská tak pověst praví. Zračitě v ní zrcadlí se básníkův los dojímavý; 89 také básník, v bláto vrhán otupělých duší hanou, zemi, nebi ku podivu pěje píseň neslýchanou. A tu spějí cherubové, okouzleni písně vnadou, a svá zářná, zlatá křídla v nádherné mu stupně kladou, by jak luzné rajské vidmo s nadšenosti prudkým chvatem v oblast krásy mohl stoupat po nebeském řebři zlatém. 90 OBSAH. Strana Probuzení5 Mořské oko7 Motýl8 Spektrum9 Topol12 Eucharistia13 Přání14 Communio15 Prosba k Ukřižovanému17 Porta coeli18 Sen20 Epištola Dolorose22 Přátelství24 Pod matčinu podobiznu25 Andělu Strážci26 Zapřené lásce27 Lvu XIII.29 Novosvěcenci30 Těm, kdož nevěří31 Praeludium32 Chorál35 Vánoční motiv37 Dívčí profil38 Lourdská Královna39 Píseň zvonu40 Jeptiška52 Souboj53 Demokrat55 Madonna s třešněmi57
[91] Strana Klekání58 Mučedníci62 Labuť64 Věk XIX.66 Mrtví70 Maják72 Velehrad73 Passiflora75 Česká koruna77 Záletníci79 Hanácká81 Chlapcom, co hledajú „krála“83 Hostýn85 Talisman86 Lilja88
E: av; 2005 [92]