ČESKÁ KORUNA.

ČESKÁ KORUNA.
Koruna jsem, jejíž zlato ryzí z českých srdcí bohdá nevymizí; v době zlaté slavný Karel král vlasti milené mě v odkaz dal. Bych pak pro budoucí doby stesku mohla zázračného nabýt lesku, Karel dříve králi Václavu položil mě svatou na hlavu. Proto svaté půdy svého krále podivně jsem ostříhala stále a svou tajůplnou převahou stokrát spasila zem neblahou. Když můj národ klesal do poroby, hřímala jsem v žáru svaté zloby: „Pryč ta pouta s paží, s duší rmut – Václav králem vaším doposud!“ Když můj národ mluvil řečí cizí, plísnilo jej zlato moje ryzí: „Staň se již tvým čestným návykem, mluvit Václavovým jazykem!“ 77 A když víru tratil národ štvaný, sršely mé blesky na vše strany: „Věrně, družino má, k víře stůj, pro niž slavně horlil kníže tvůj!“ A nech národu i doba nová tvrdá pouta nevolnosti ková, v nevěry jej uchvacuje proud, já mu nedám ve tmách zahynout. K posvátnému Václavovu hrobu vyzývat ho budu v trudnou dobu, by tu jiskrou nadšenosti vzplál, kterou hořel jeho svatý král. V jeho bojích s násilností dravou hlasně budu volat nad Vltavou: „Kříž, jenž na mém temeni se skví, slibuje ti slavné vítězství.“ Tak můj národ přečká zloby příval, rekem zůstane, jímž věky býval; a byť smrtná šla naň záplava – koruna tu krále Václava. 78